Příjezd do Rudné odhadujeme na 19 - 19:30. Už jsme v Česku. Všichni OK.
Aktuálně ze sjezdovky
Pátek 13:30
Dnes na Hochfitu neni mlha, zato fouka silny.vitr. Hlavni vlek pro vysoky narazovy vitr njezdi. Podminky.lepsi nez vcera a.predevcirem. Po poledni zacina huste snezit. Budeme lyzovat do pul treti. Potom nalozime a pojedeme smer Rudna. Odhadovany prijezd 19 - 19:39.
Vážení čtenáři pravidelného lyžařského blogu ZŠ Rudná po roce se vám hlásíme z hotelu Aktiv v Přední Výtoni. Pokusím se s vámi podělit o některé zajímavé zážitky a příhody vašich dětí.
V první várce máme s sebou 54 lyžařů ze šestých a sedmých tříd. Do Rudné zdravíme Marka, který měl tu smůlu, že v neděli onemocněl. Přejeme mu brzké uzdravení. Tak jak to v životě bývá, neštěstí jednoho potěší jiného, tentokrát proběhla výměna Marek za Marka.
Čtvrtek
Předposlední den lyžování začíná se sněžením. Napadlo ho tady 10 - 15 cm. Na Hochfichtu sa opět převaluje mlha. Sice nemrzne výrazně, ale podmínky jsou horší než včera. Navíc nový sníh se nepodařilo spojit s podložkou a tak se po pár desítkách minut tvoří návěje. Marek jede se svým družstem z Hochfichtu a hlásí, že nahoře šíleně fouká. Cestou dolů je na několika místech zastavil vítr. Kdyby měli křídla, mohli by se vznášet.
Při lyžování Martin zjišťuje, že Lucka má kompletně rozepnuté boty. Trochu znejistěl, nemá to po celou dobu kurzu? Lyžařce to v pohybu nebrání. Kloudnou odpověď na minulé lyžování nedostává.... Po upozornění zapnuto. Dnes taky došlo na Jirku. V pondělí jej holky zkoušely zda budou jezdit po černé pod vlekem. On to odmítal. Dnes tam vyrazila jednička. Rázem byl přinucen ke změně postoje. Nátlak byl tvrdý a Anička dosáhla svého. Nutno konstatovat, že sněhová peřina byla dostatečná a velmi hluboká. O tom se lyžaři po pár okamžicích přesvědčili na vlastní kůži. Ale zábava je to náramná, jet po kolena v hlubokém sněhu. Pro Jirku platí úsloví - Odříkaného chleba největší krajíc. Přes těžký terén brázdíme všechny sjezdovky.
Během oběda zažívám drobný šok. Jeden z našich svěřenců si k obědu kupuje dvě obložené housky, jednu za 2,50 euro. Nic výjmečného na nich nevidím. Jsou úplně stejné jako ty v hotelu, které si mohl připravit ke svačině. Ale 20,- Kč za balíček, je zřejmě málo, Proto si koupil to samé za cca 120,- Kč. Možná milionář, ale spíše lenoch a kluk, který absolutně nezná cenu peněz. Koupit housku za 60,- Kč je určitě výhodné...
Kolem jedné se vracíme na sjezdovky. Jednička postupně vyjíždí a rovná se do útvaru. Nedaleko od nich stojí dva mladíci (18-20let). Všiml jsem si jich už ráno, jeden lyže, druhý prkno. Nejapnými poznámkami se snažili navázat sociální kontakt s našimi i jinými lyžaři. Pokřikují: "Tak co děcka? Jaký lyžování?Co instruktor." Mají další podobné vtipné hlášky. Marek zrovna přijíždí k družstvu a slyší jak Bětka odpovídá na jejich výpady (omlouvám se za drsné výrazy, ale jsou autentické) : "Tak co vy dva kreténi ?" Z drobných úst holčičky to zní dost zvláštně. Ale pomohlo to. Borci stáhli ocasy a vypadli. Vidíte, někdy stačí trocha kuráže a problém je vyřešen. Marek prožíval tuhle hlášku ještě odpoledne v autobuse.
Na parkoviště sjíždíme v půl čtvrté. Poslední přijíždí Honza se svým družstvem. Holčičky, které v poledne nejvíc f'ňukaly si lyžování nemohly vynachválit. Neodradil je ani těžký sníh a bídné počasí. Asi začalo fungovat Honzovo kouzlo. Slečny nejen mluví, ale taky do úmoru lyžují.
Do hotelu přijíždíme kolem čtvrt na šest. Zájemcům nabízíme výlet na nákup do lipenského COOPu. Nakonec s námi jede kompletní jednička a pár slečen. Hoši i přes důkladnou instruktáž, že pojedeme v lyžařském, se bleskově převlékají do standardního společenského odění. Sdělují mi, že do města nepojedou jako nějací vágusové. Prostě hoši zvyklý na vysokou společenskou úroveň. Jede s námi i instruktor Honza, nejdřív se ale ujistí o jaký řetězec se jedná. Zřejmě má na některé značky alergii a zapomněl si prevenci.
Po večeři seznámení se zítřejší organizací odjezdu. Snad to pochopili. Překvapil mne David, který jak zjišťuji, má sebou fotbalový míč. Vím, že je zarytý fotbalista, ale k čemu míč na lyžařském kurzu ? Ujišťuje mne, že v pokoji si s tím nekope, tam nakopává jenom pantofle. Zřejmě musí dohonit tréninkové manko, které zameškává pobytem na kurzu. Zažil jsem, že si děti vozí na kurzy různé důležité a nezbytné věci, bez kterých se neobejdou, např. metrového plyšáka, dětské šampaňské, vlastní polštáře, ale borec s fotbalovým míčem je první.
Od 20:15 běží diskotéka. Dýžej je Marek Hluchý a tomu odpovídá i hlasitost produkce. Při otevřených dveřích není slyšet vlastního slova. Když je hudebník hluchý musí přitlačit na volume. Po předchozím zjištění, že diskotéka je povinná, se nakonec s vervou zapojují všichni naši lyžaři. Do sálu to láká i děti z Gymnázia Strakonice, zřejmě výborná produkce. Ve 22:00 večerka.
Čeká nás poslední den lyžování. Zítra nás máte doma. Těšíte se ? Já ano.
,,Středa
Po ranním probuzení trocha deziluze, dnes to nevypadá na slunečný den. Venku zataženo teplota kolem -8 st. Většina svěřenců při budíčku spí. Vypadá to, že začínají být trochu unavení. Zajímavá situace při snídani. Přichází jedna z našich drobných slečen a ptá se: "Můžu si vzít na svačinu dvě housky? Mě ta jedna nestačí, mám hlad," Dotazu nerozumím, všechny jsem instruoval, že si na svačinu mohou vzít vše co je k mání. Slečna mě sdělila, že to pochopila jinak. Bere si druhou housku a se spokojeným úsměvem odchází. Moje chyba. Do poznámek jsem si napsal, že musím důkladně vysvětlit přípravu svačiny. Práce s chybou je jedna z hlavních pedagogických zásad.
Do střediska přijíždíme ve čtvrt na deset. Hurá na lyže. Před půl desátou již lyžujeme. Včerejší krásné počasí je to tam. Sjezdovky zavalila mlha. Tratě jsou výborně upravené. Paní učitelka má určitě lyžařské kouzlo, poprvé se svým družstvem přijíždí na druhou lanovku na kopec Zweiselberg. Obsluha vleku na ní mává a zdraví, usazená ve svém velínu. Paní učitelka podle svých slov vlažně pozdraví. Při druhém příjezdu na totéž místo vlekař vybíhá ze své kabiny a nese ji plnou hrst bonbónů pro kinder. Možná ona příslovečná srdečnost nebo okouzlení ? Těžko hádat, ale sladkosti putují dětem a i na paní učitelku zbylo.
Ve dvanáct se vracíme k bufetu. Dochází k poradě vedoucích. Dohodneme se, že dnešní lyžování okončíme v patnáct hodin. Počasí nám nepřeje a svěřenci si stěžují na zimu. V bufetu se naše děti zabydlely. Vedou hranolky, následují hranolky, pizza, sladký knedlík, řízek jsou základní potraviny ke konzumaci. Najdou se i někteří rebelové - těstoviny nebo sýrová klobása, ale jsou v menšině.
V jednu se rozcházíme na svahy. Následuje nekonečná kapitola výměn a záměn. Lyžaři se venku obouvají do lyží. Jeden z našich chlapců se zuřivě snaží nasadit levou lyži. "Paní učitelko, ono to nejde. Ale človeče vždyť to vázání je nějaké malé. Ono se to asi pohnulo." Přichází jedna z dalších členek družstva a říká:"To jsou moje lyže. Ne moje", tvrdí chlapec. Po chvilce dohadování se nechá přesvědčit. "Kam jsi si dával lyže? Zapíchl jesem je do svahu. Ale tyhle lyže leží na sněhu. Aha." Pochopitelně jeho lyže stojí o dva metry dále zapíchnuté v závěji. Bewre je do ruky a říká: "Ty jsou moje". Proč se předtím dral do jiných nevím. Myslíte si, že story končí? Mýlíte se. Popletený šikula říká: "Ale mě někdo vzal hole."Stojí o pár metrů dál na místě, kde se cpal do cizích lyží. Diví se tomu:"Kdo je tam dal? Ty", když jsi si vzal cizí lyže. Nevěří tomu ani po hodině, je přesvědčený, že s jeho věcmi někdo manipuloval, že to byl on sám si nepřipouští. Prostě popleta.
Jednička jezdí skvěle s kopce, ale na kotvě jim to moc nejde. Poté co několikrát kvůli "nesoustředěnosti" z vleku spadli, to Marek nevydží a někteří z výtečníků šlapou hore kopcom. Zanechát o na nich pozitivní dopad ? Honza má se svými děvčaty jiný problém. Dívky nemluví. Snaží se s nimi intenzivně komunikovat od počátku kurzu, ale reakce jsou minimální. Ve středu, ale jeho mravenčí práce přináší ovoce, dočká se prvních odpovědí. Ve čtvrtek již konstatuje, že by je potřeboval vypnout. Má co chce, chtěl komunikovat a za nezodpovědná rozhodnutí trpí každý sám.
Ve tři hodinu jsme u autobusu. Odjíždí také ostatní školy. Je opravdu počasí pod psa.
Do Výtoně přijíždíme nezvykle brzo. Děti se věnují výuce (snad) a různým společenským hrám v klubovně (tělocvičně) - stolní tenis a kulečník jsou v obležení.
Večeře v 18:00. Poté odjezd do Aquaparku Frymburk, jede 38 zájemců. Šopování na Lipně nedopadlo, prodejna změnila otvírací dobu. Koupání si všichni užívají. I přes zvižené obočí plavčíka probíhají kohoutí zápasy. Všichni instruktoři jsou zapojeni. Všem dává na frak zkušené duo Bára a Honza. Bára je zkušená bojovnice a kluky sráží jako kuželky.
Ve 21:00 jsou plavci zpět. Tradiční příprava na večerku poznavává několik drobných příhod. Vaše děti překvapují každý den. Při kontrole po večerce jedna ze slečen informuje : "Paní učitelko já teď nemůžu spát. Proč? Zrovna jsem si udělala nehty." Paní učitelka ukládá slečnu k spánku, ruce ji pokládá a peřinu, dlaněmi dolů. Půjdete i s namalovanými nehty. Proč, ale kamarádky mají čuchat nepříjemnou vůni po lakování ? ženská krása má prostě přednost. Další ze zajímavostí je mejkap, který si Anička přivezla. Proč: Je nutný na zakrytí různých defektů po lyžování - modřiny a pod. Je nutné udržovt si učitou úroveň za každé situace a v libovolném prostoru. Nechat se vidět s modřinou na jakémkoliv skrytém či viděitelném místě. Fuj! Nemožné, pro budoucí modelky naprosto nepřijatelné. Po desáté obcházím pkoje a v jednom z nich je chlapec ještě v džínách. "Proč už nejsi v posteli. Já jsem to nestihl, byl jsem na plavání." Co na tom, že už jsou hodinu na hotelu. Času je pochopitelně a navc běží rychleji než obvykle,
Kolem jednácté hodiny je klid.
Úterý
Dnešní den začal opět budíčkem v 7:00. Až na jednoho chovance všichni spali. Pouze jeden byl vzhůru, nařídil si budík na 6:00, aby si včas uklidil. Na pokoji jsou dva. Vzorný žák. Následovala hygiena, úklid, v 7:30 snídaně, jak se později ukázalo, velmi vydatná. Děti se zaběhly do rytmu a v 8.00 je valná většina v autobuse. Pár nešťastníků běží zpátky na pokoje pro různé propriety. Vyjíždíme v 8:15.
Prvních čtyřicet minut probíhala cesta v poklidu. Pak se selanka narušila. Z poslední sedačky přichází jeden z chlapců, že je mu špatně. Než jsme rozdělali pytlík a zastavili, byla vydatná snídaně mezi námi. Naštěstí neměl tentokrát párky, prý mu již po ránu bylo trochu šoufl a tak dal jenom pár makových buchet a nějakou další dietu. Bylo vidět, že snídaně zas tak vydatná nebyla. Naštěstí podlaha v autobuse je odolná. Než jsme zastavili, teklo to dopředu, po zastavení to pro změnu teklo dozadu. Těm přemýšlivým určitě dojde proč. Po pár minutách očisty autobusu a ředitele vyrážíme za lyžováním. Taková drobnost nás nemůže zastavit. Příště by to chtělo chlapci a děvčata přijít trochu dříve a ne až je to v dutině ústní.
Na parkoviště dnes přijíždíme jako třetí autobus a osobáky již utěšeně plní zbytek parkoviště. To je jasná známka toho, že dnes bude krásně. Rakušáci lyžují jen za slunečného počasí. A taky, že jo. Kolem desáté je většina sjezdovek zalita sluncem. Užíváme si parádní alpský den. Po nástupu k lekům se ukazuje, že Šimon z jedničky nemá pernamentku. Jak je to možné ? Asi věděl, že dnes bude slunečné počasí a vytáhl model do slunce. Bohužel jízdenku zapomněl přehodit. No stane se, když máte na každé počasí jiný outfit... Marek vyřešil po dobrém českém způsobu, do turniketu se vždy nacpali dva. Zpočátku on a Šimon, později pomohli spolubratři z družstva. Naštěstí vlekaři buď nezaregistrivali nebo se jim to nechtělo řešit. Jednička tak vydržela jezdit celý den. Tím jsme si snad vybrali všechny patálie dnešního dne.
Dopoledne lyžujeme se sluníčkem, opět na všech sjezdovkách. I naši začátečníci brázdí nejdelší sjezdovku v areálu a jezdí nahoru Hochfichbahnem. Hezké počasí také láká k různým vylomeninám. V prvním družstvu se například osvědčilo objímání stromů. Ne snad podle vzoru pana prezidenta, klerý je objímá na Vysočině, ale mnohaletí účastníci našich kurzů si vzpomněli na Lipno, kde pokud promluvili neslušně museli obejmout strom. Dnes již neslušně nemluví, ale tachnika objímání se jim zalíbila, možná nícvik do budoucna na jiná objímání. Pokud se nám podaří zpracovat fotografie budete se moci inspirovat. V některých družstvech, i přes můj přísný zákaz, se ujala technika ohození všech kamarádů, kteří stojí v družstvu. Instruktor Jirka k tomu své družstvo dokonce navedl. Několikrát se své svěřence snažil vyfotit za jízdy, ale na pokyn jeďte ke mně nikdo nereagoval, vzdálenost byla pořád velká. Až když lyžaře vybídl k tomu, že jej mohou beztrestně ohodit, záběry se vydařily na jedničku. Mělo to drobnou chybu, Jirka byl totálně ohozen a čerstvý sníh mu sahal skoro do pasu. No co bychom neudělali pro dobrý záběr.
Jirka si taky zažil čtvrthodinku nejistoty a obav. Když se svým družstvem jel na třetí kopec v areálu Zweiselberg. Družstvo se naskládalo na sedečky a jelo. Když přijíždělo na konec lanovky, první skupina vystoupila a vlek se zastavil. Protože výstup je za kopcem nevěděl, co se stalo. Lanovka stojí a k výstupu míří blikající skůtr. Zpravidla předzvěst nějaké nehody. Uplynulo pět minut, deset minut a až po čtvrt hodině se sedačky dají do pohybu. Tentokrát vše dobře dopadlo, nejednalo se o úraz lyžaře, ale naštěstí onemocněla lanovka, která potřebovala opravu. Jirka má vůbec štěstí, nenápadná děvčata jej přesvědčovala, že běžně jezdíme v prostoru pod lanovkou. Slečny mysleli, jej ošálí svým šarmem. Kde na ten nápad přišla nevím, ale zkusit to musely.
V poledne tradiční odpočinek v bufetu. Tentokrát relativně krátký, protože sluníčko láká k lyžování. Užíváme si parádních podmínek a na sjezdovkách jsme do konce činnosti vleků.
Do hotelu přijíždíme kolem půl šesté. Šimon má svůj den. Ráno neměl permanentku, při odchodu z autobusu zase vzal cizí boty. Jeden z Davidů neustále běhá k autobusu a zpět. Když se ptám co se děje, dozvím se, že nemůže najít své boty. Jdu s ním k autobusu a jeden vak tam je. "Ten, ale není můj", dozvídám se. "A jak vypadal tvůj. Stejně jako tento, ale můj není. Proč? Já ho neměl podepsaný" A jsem v obraze, stejný vak a ještě s podpisem. Proč ho nevzal, nedokáže vysvětlit, jedná se o jasnou záměnu. Na vaku je cedulka se jmenovkou Šimona, písmena velikosti 5 cm. Proč on vzal jiný po tom nepátrám. Vysvětluji Davidovi, kde dotyčného najde a on se tak po půl hodině běhání dostává ke svým botám. Šimon má jeden kladný bod, maminka mu přibalila šití a to paní učitelka potřebovalo pro oravu oděvu jednoho z našich lyžařů.
Po večeři nejprve zkoušení bot na běžky, potom program v klubovně. Tentokrát jej vede Honza s Martinem a Jirkou. Nejoblíbenější hrou se stalo hledání majitelek bot. Chlapci ob obouvali dívky a obě strany si to užili. Jak ? To vám řeknou oni.
Pondělí
Budíček v 7:00, hygiena, úklid, bodování pokojů, v 7:30 snídaně. Jeden z pokojů ulovil hned první den prasátko, synonymum to špatného úklidu, asi odpoledne proběhnou nápravná opatření.
V 8:00 nástup do autobusu. Pravda někteří se trochu zpozdili. Následuje tradiční kolorit. "Máte rukavice, helmu, brýle, batoh a další potřebné součásti výstroje?" Samozřejmě pár jedinců se vydává zpátky na pokoje, ten nemá to a ten zas ono, nakonec všichni dohromady budeme mít...
Cesta na Hochficht v pohodě. Přes drobná zdržení při startu přistáváme na parkovišti jako první autobus. To se nám ještě nikdy nepodařilo. Tentokrát to budeme mít všude blízko - na záchod, k vleku, k bufetu. Paráda.
Ve středisku nás vítá teplota -3 st, prázdné sjezdovky a vrcholky se převalují v mlze, je zataženo, bezvětří. První selekce lyžařů probíhá u autobusu, třináct frekventantů se jde rozlyžovat se mnou do Kidsparku. Ostatní míří na Smrčinu k výkonostní selekci. Obě činnosti probíhají bez komplikací a kolem půl jedenácté jsou družstva rozdělena a dostávají různé rozlišovací dresy, vylepšené o obrázky zvířátek. Trochu se vracíme do školky, máme lachtany, vlky, veverky, medvědy a tučňáky. I já předávám většinu mého provizorního družstva do péče paní učitelky a ponechávám si pět začátečníků. Všechna družstva se postupně seznamují s prostředím, ne všichni to tady znají. Přes ne úplně ideální počasí je výborný sníh, parádně upravené sjezdovky a po frontách ani vidu a ni slechu. Navíc ochotní vlekaři, kteří nedokonalost našich či jiných lyžařů řeší s úsměvem, pomůžou, zpomalí a nakonec dají reklamní větrový bonbón. Na české hory nyní moc nejezdím, ale předpokládám, že i u nás to funguje podobně.
Ve dvanáct přestávka na oběd, vlastně svačinu, kterou si děti připravily u snídaně. Všichni relaxují v bufetu. Někteří nakupují, někteří jedí domácí zásoby a popíjí čaj z termosek. Obsluha usměvavá, poradí, případně česky navede. Nikoho nešikanuje za konzumaci vlastních potravin. Dost mi tady chybí ten slavný nápis s našich horských chat - konzumace vlastního jídla zakázána. Navíc se domnívám, že ani není tento nápis věcně správně, protože když si tam něco koupíte třeba oběd, stává se okamžikem doručení na stůl vaší potravinou. Takže je asi potřeba potom vyběhnout s talířem před chatu, protože konzumací tohoto jídla se dopouštíte porušování výše uvedeného zákazu. Jedinou vyjímkou je situace, kdy se nechystáte za jídlo zaplatit; pak můžete v klidu konzumovat u stolu, protože potom je ono opravdu majetkem provozovatele a ne vaše. Z uvedené kombinace jasně vyplývá, že v těchto zařízeních nepočítají s tím, že za jídlo je třeba platit...
Přes důkladné a jasné vysvětlení organizace lyžařského kurzu se na zpáteční cestě dovídám, že se našlo několik jedinců, kteří se ptají: "Kdy pojedeme na oběd do hotelu?" Trochu jsem se to snažil představit a usoudil jsem, že pokud bychom vyhověli tomotu požadavku nejednalo by se pak o zájezd lyžařský, ale autobusový s občasnou nakládkou a vykládkou lyží. Ráno v 8:00 na Hochficht, v 9:00 vykládka a přezouvání, lyžování 9:30 - 11:00, 11:00 - přezouvání, ukládání lyží - cesta do hotelu, 12:30 oběd, 13:00-14:00 polední klid, 14:00 odjezd na Hochficht, 15:00 - vykládka přezouvání 15:30 - 16:00 lyžování, 16:00 nakládka a cesta, 17:30 hotel. Sečteno a podtrženo čistý čas lyžování 2 hodiny, čas v autobuse na cestě 4 hodiny... Nu což, snad do konce týdne i tito pochopí co a jak.
Odpoledne bohužel spadla mlha i do údolí. Lyžování trochu náročnější. Jsme na Šumavě a já jsem rád za to, že nefouká, neprší nebo případně intenzivně sněží. I to před chvíli popsané jsme tady zažili.
V 16:00 nakládáme. Máme štěstí, naši kolegové z Budějovic, kteří bydlí v Jestřábí nám sdělují, že ráno zůstala mezi autobusy taška s botami a oni neví komu patří. Pokud by někomu z našich chyběla máme se přihlásit. Říkám si, že určitě nemůže být naše. Protože ráno se děti obouvaly a přezouvaly vedle autobusu a vzdálenost mezi vozidly je dobrých dvacet metrů. Postupně k autobusu přichází všechna družstva a nikdo nehledá vak na boty. To platí až do posledního lyžaře - přichází David a sděluje, že nemůže najít boty.
Ubezpečuji se jestli je ráno dal do zavazadlového prostoru. "Určitě!", říká důrazně a naštvaně. Po podrobnějším výslechu zjišťuji, že vypadá přesně tak jak jej popsala kolegyně. Autobus má zavřené dveře a rozjíždí se. Prosíme o naše zavazadlo. David má štěstí, je jeho. Ptám se, tak ty jsi je uklidil. Odpovědí je jeho bezelstný úsměv. Říkám si, jak je možné, že my instruktoři jsme se nepostarali o jeho komfort a jeho vak mu nenaložili...
Cesta zpět opět bez problémů.
V 18:40 večeře. Dnes vyhrály řízky, některé připomínaly proslulé winerschnitzel z Hochfichtu. Fajnšmekři zakončili moučníkem - domácí perník.
Po večeři hry v místní velké klubovně.
21:30 večerka. Snad, nyní kdy dopisuji zpravodajství všichni ostatní spí. Je 0:17 úterý a já se těším na zítřejší lyžování, podle předpovědi má být otravné sluníčko, ale zkušený horal z Hochfichtu mi u lanovky tvrdil, že možná ve středu nebo snad ve čtvrtek. Snad se plete.
Dobrou noc
Neděle
Kupodivu tentokrát přišli na sraz všichni včas.Vysvětlení mohou být dvě : 1) Lyžaři byli tak natěšení, že nemohli dospat 2) Rodiče našich lyžařů už byli natěšení jak své ratolesti předají do správy třetím osobám. Maminky uvařily dříve obědy, aby probůh ty jejich děti nezmeškaly. Ono být týden slaměným rodičem taky někdy není úplně od věci...
Nejhůř je na tom asi instruktor Honza, který nejen, že přijel na sraz včas, ale taky si sebou bere jednu ze svých ratolestí. Každému co jeho jest.
Pár minut po čtrnácté vyjíždíme. Srdcervoucí scény, děti mávají z autobusu, rodiče mávají na refýži. Kouzelné je, že rodiče děti vůbec nevidí, ale nechť, " Mámo, ten náš kluk už je pryč, konečně se dojdeme v klidu najíst a odpočinout si. Však oni se ti instruktoři postarají."
Cesta je nezvykle klidná. Zastavujeme na tradiční zastávce v Budějovicích, čerpací stanice MOL u Kauflandu. Drobná hygiena, pár nákupů a pokračujeme. Během cesty nás párkrát zbrzdí sváteční řidiči. Výborný byl ten, co jsme ho potkali před Vyšším Brodem. Držel se takřka uprostřed silnice, jel sotva padesát. Po pár kilometrech našeho pronásledování zapnul výstražná světla, což byla lahoda pro naše oči. Usilovně dalších 5 - 6 kilometrů blikal. Co tím chtěl vyjádřit jsem nepochopil dodnes. Snad nám dával najevo, že rychleji nemůže, ale na pravou stranu neuhnul ani o centimetr. Připadali jsme si jako vládní autobus s ozbrojeným doprovodem, jen pan prezident Zeman nám chyběl. Mám o sobě někdy celkem vysoké mínění, ale jako ředitel jsem asi na tento druh doprovodu ještě nedospěl. Nakonec to za nás vyřešil řidič osobáku za námi, předjel nás a jasně tomu truhlíkovi dal najevo, že budeme předjíždět.
Ješte jednu poznámku si neodpustím. Tady na Šumavě je zruba 15 - 20 cm sněhu. Všechny silnice byly výborně upravené. Trochu nechápu proč to taky nejde v Rudné na Masaryčce. Správu a údržbu silnic máme na začátku města, ale odpovědným pracovníkům zatajili, že sněží, zřejmě do práce lítají vrtulníkem nebo mají jiný teleportační přenos. Máme nové vedení kraje, doufám, že paní hejtmanka s těmito vykuky co spravují Rudnou a okolí rázně zatočí. Šetření je dobrá věc, ale u bezpečnosti provozu je to snad zbytečné.
Před šestou jsme na místě. Začíná boj o pozice, respektive o pokoje. Jako vždy nelze uspokojit všechny zájemce o společné spaní. Častokrát to nejde ani v životě, natož pak na lyžařském kurzu. Po chvílích drobného napětí nakonec řešíme i tento problém. Všichni mají svůj pokoj, svou postel. Ke standardnímu vybavení pokoje patří slušná televize, samostatné sociální zařízení se sprchou. Televize jsou během pár sekund v provozu i wifi vrčí jedna radost. Po eletronické stránce je o vaše děti dobře postaráno, absencí elektronických médií trpět nebudou.
V 18:30 večeře. Popisovat ji tentokrát nebudu. Pro neznalé to asi vyřeším tím, že někdy v příštích dnech ofotím jídelní lístek. Pokud se budete ptát co vyhrálo ? Odpověď je nasnadě - hranolky. Snad nepřijede ministerská kontrola, která nyní dbá na správné stravování.
Po večeři tradiční poučení o bezpečnosti, organizaci kurzu a dalších otázkách s tím spojených. I v této nudné fázi dokáží děti překvapit a sdělovat zajímavé informace. Při zjišťování lyžařských dovedností lyžařů, které neznáme jsme se dočkali některých zajímavých odpovědí.
"Lyžuji tady v Krkonoších pravidelně." jako omluva pro dotyčného, přijeli jsme v noci. "Lyžovala jsem u babičky", po upřesňují otázce na lokalitu, jsem se dozvěděl: "u babičky Máni". Otázka: "Máte někdo běžky?" Pár zvednutých rukou. Hlási se taky jeden z chlapců, který má na kurzu sourozence. Druhý ho upozorňuje na chybu v jeho sdělení. Ten první říká: "Ale já vlastně nevím co jsou ty běžky." Proč se vlastně hlásil nepochopíte, asi nějakej jinej gang. V době kdy naše děvčata v biatlonu září a závody jsou teď v televizi každou chvíli potkáte čistou dětskou duši, která je nepolíbená touto marketingovou lavinou. Sláva, sláva, sláva.
Večerka vyhlášena na 21:30, jako vždy naprostý nesmysl, ale nějaký řád to mít musí. Někteří dopoledne hlásí, že šli spát až v pondělí. Udivující je to u Ondry, který pří vzájemném představování říká, že jeho oblíbenou činností je spánek. Asi měl naspořeno z domova.
Formát pro tisk