Aktuální zpravodajství Javoříčko 2020

FOTOGALERIE

Pátek - info návrat

Vracíme se na hlavní nádraží v 14:45. Zavazadla budou k vyzvednutí na recepci po 14 hodině, recepce je otevřena do 19:00. Případné časy budou zítra upřesněny SMS zprávou.
 

Pátek
Po ránu je klid, ještě v 8 hodin nikdo nevychází z chat. Prý jsou všichni vzhůru, hlásí paní učitelka. Na zápraží svítí sluníčko, idyla a my se chystáme domů. Na poslední snídani nakonec přichází všichni. Pokyny k naložení zavazadel, vyklízíme chaty. Jako vždy nejrychlejší jsou ti, kteří si hlavu s úklidem nelámou. Takže se do chaty musí několikrát vracet. Stálo to trochu úsilí, ale o půl desáté máme naloženo. Opouští nás doprovodná vozidla, Ondra s Honzou po vlastní ose.

Vyjíždíme na poslední stoupání přes Střemeníčko a Slavětín. Uděluji pokyny a pak následuje zasloužený sjezd. Třikrát jsme si ten kopec vyjeli, nyní poprvé jej poznáme z té lepší strany. Po kratších úsecích se formujeme v Mladči. Cestou  nás míjí kolona svatebčanů. V Litovli na náměstí parkujeme v 11:25. Dvacetiminutový rozchod tak na jednu kávu a věneček (já) nebo větrník (paní učitelka). Míříme na Červenku k vlaku. Po dotazu u místní zaměstnankyně, začíná kolotoč. Ptám se, na které  nástupiště přijede vlak. Sdělí mi, že to neví, protože to určuje výpravčí v Přerově. Máme si počkat, až se to objeví na tabuli. Když jí sděluji, že máme 27 kol, tak ochotně  vyřizuje přejezd na nástupiště po „stezce.“ Musí to domluvit s obsluhou nádraží. Podařilo se, po průjezdu rychlíků se dostáváme na nástupiště. Při příjezdu vlaku  následuje drobný zádrhel. Skupiny jsou rozděleny, čekají na své vagony. Bohužel jsem nepřekontroloval řazení vlaku a spoléhal se na svou chabou paměť. Vymyšlené to bylo dobře, každá skupina byla v pohotovosti. Ale ČD mi to zkazilo. Oni klidně připojili lokomotivu z druhé strany. Takže ti co byli vepředu, běží dozadu a naopak. Jen Tonda se odpoutal od své skupiny a běží a běží. Naštěstí se mi ho podaří zastavit. Nakládá s naší skupinou. Sice máme jedno kolo navíc, ale máme naloženo. Statečně si vedou i ostatní skupiny. Před příjezdem na Červenku měl vlak zpoždění 5 minut, po naložení kol a našem nástupu pouze 4 minuty. Ukazuje se, že čas je opravdu relativní veličina.

Sedíme všichni ve vlaku a vstřebáváme zážitky. Snad na hlavním předáme všechny ovečky a pak zase začnou všední dny.

Další cyklistický zájezd končí. Zvládli jsme náročný program skoro bez úhony. Děkuji paní učitelce, Ondrovi za vedení pelotonu zajímavými místy, Honzovi za přepravu zavazadel a pomoc při čtvrtečním výletě. Možná za rok, uvidíme co bude… Třeba Jižní Morava?

Čtvrtek
Den druhého celodenního výletu. Mělo by nás čekat o něco  méně kilometrů, ale za to v mém rodném kraji.

Snídaně tentokrát obložené mísy, pečivo.

Po deváté fasujeme balíčky a další pochutiny místo oběda.

První naší zastávkou bude Zámek Úsov plný loveckých trofejí. Časově pro nás výhodná prohlídka začíná v 11:15. Tomu přizpůsobujeme trasu i rychlost přesunu. Hned po startu nám naše plány hatí pan „Jaromír Soukup, ředitel Tv Barrandov“.  Nebojte se, nepřijel mezi nás, to jen hoši z 9. ročníku podlehli jeho kouzlu a „rybáře“ vytrvale sledují. Psal jsem o tom ve zpravodajství v minulých letech. Ptám se jednoho z nich, zda to zbožňování probíhá i doma. Odvětí  mi, že jej sleduje pouze na kolech nebo na horách. Zajímavá  úchylka, stálo by to za hlubší studium. Sportovní výkon, zřejmě endorfiny, podporují tuto obscesi. Hoši o něm mluví pořád a v neděli si přáli, abych podle jeho vysílání řídil večerní program, to jsem nepřipustil… Ale k věci. Jaromír včera spadl, trochu se odřel, paní učitelka mu rány na chatě ošetřila kartáčkem. Při tom moc nadšený nebyl. Že při pádu poškodil kolo, nám zapomněl sdělit, protože urgentně musel sledovat Soudkyni Barbaru. Vyjedeme a vzápětí zjišťujeme, asi ve 2/3 prvního kopce, že nemůže přehazovat a nebrzdí mu přední brzda. Honza provádí provizorní opravu, snad ten výlet zvládne… Opravu provádí na koleně v trávě. Že jsme se tomu mohli věnovat celý večer, v klidu, na základně nechává Jaromíra chladným. Na začátku několikrát opakuji, že mají přijít s problémem hned, zbytečně vynaložená energie z mé strany.

Nicméně na náš postup na zámek to nemá nakonec vliv. Jedeme novou neznámou trasou přes Bílou Lhotu, Moravu překonáváme u Nových Mlýnů. Na cestě u Červené Lhoty na úzké stezičce potkáváme paní učitelku ze školky s osmi dětmi, briskně spočítala paní učitelka. Byly malovat na asfaltce, což zjišťujeme po chvíli. Děti z nás asi měly trochu šok, protože takovou početnou skupinu viděly poprvé. Naše paní učitelka zase měla šok z jejich počtu, zvyklá na 26-28 dětí. „To by byla pohoda,“ říká. No asi se neurodilo, příště. Teď  máme ten COVID, na přelomu října a listopadu přijde smršť. Nebudou to Husákovy děti, jak se zpívá v jedné písni, ale Kovidovy.

Jsme v Pomoraví, cesta má úplně jiný charakter. V úterý jsme jeli přímo u řeky. Nyní se valíme lužním  lesem po výborných asfaltových silničkách. Nevýhodou značné vzdálenosti od hlavního ramene Moravy jsou výškové rozdíly na trase, chvíli do kopce, chvíli sjezd. Ale opět musím pochválit naše cyklisty, trasu zvládají bravurně a nakonec přijíždíme do Úsova s drobnou časovou rezervou.

Před prohlídkou drobné občerstvení z vlastních zásob. Nasadit roušku a hurá na prohlídku. Již po pár minutách se ukazuje, že nádherné lovecké trofeje ze všech kontinentů, naše cyklisty moc neberou. Tentokrát je nelze ani adresně napomenout, protože díky rouškám není poznat, kdo zrovna brblá. Taková krása to je a oni ruší… Možná únava z předchozího 25 km sprintu nebo zásadový postoj. My mršiny neuznáváme. Průvodkyně zkracuje prohlídku na minimum. Trvat má skoro 50 minut, ale za 25 jsou všichni venku. Uvědomil jsem si nyní, že jsem měl žádat, vrátit polovinu vstupného.

Zformujeme peloton a pokračujeme směr Troubelice. Navrhuji alternativu po polní cestě. Nakonec jsme odbočku nenašli a dojeli do dalšího cíle po silnici. Tato obec má pro mne osobní kouzlo. Za každým rohem na mne padají vzpomínky. Strávil jsem tu sice jen tři roky, ale v tom nejcitlivějším věku  mezi 12 – 14 rokem. Dál se raději nebudu rozepisovat. Možná jen dvě noticky, zastavili jsme u sokolovny, kde jsme se loučili se školním rokem po osmé třídě. I po 44 letech mám na tu akci živé vzpomínky. Před manufakturou na výrobu čokolády, zase vzpomínám na velikonoční „řádění“, protože v sousední bytovce bydlely v mé době tři slečny a jejich dům byl od časného rána dobýván rozvášněnými koledníky… A tak bych mohl pokračovat. Při nákupu čokolády utratí někteří své poslední prostředky, pár z nich jen smutně kouká, nemají již ani findu. Mimochodem majitelé výrobny čokolády mají i určitý vztah k Rudné. Při nákupu diskutuji na téma mého pobytu v této obci, vzpomínám na učitele, jeden z nich pozdější ředitel bydlí v sousedním domě. Možná jsem majitelku zaujal a díky tomu nám přinesla na ochutnávku kousky čokolády. Jen se po ní zaprášilo. Návštěvu obchodu vám mohu jen doporučit. Až přijedete do Troubelic, prodejnu najdete naproti hospodě U Kropáčů nebo před  místní částí Trpinky.

Pokračujeme směr Uničov. Po pár stech metrů zjišťuji, že jsem se v obchodě tak rozvášnil, až jsem si zapomněl vzít přilbu. Naštěstí Honza se ochotně nabízí, že mi ji přiveze. Děkuji. Na náměstí ve starobylém městě dáváme rozchod. Ještě než se rozejdeme, zjišťuje Vojta, že píchl. Naštěstí otec je po ruce, provádí rychlou výměnu duše. Lehce obědváme, děti svačí nebo nakupují. Přece jen oběživa je již minimum. Rozběhnou se po krámech na náměstí, za chvíli se Tonda vítězně vrací, v potravinách Hruška mají v akci oplatky BeBe, považte jen za 8 korun, spouští lavinu. Až budou v prodejně dělat analýzu prodeje, tak nebudou chápat a za vše může Tonda.

Sházíme se k odjezdu u morového sloupu. Náměstí v Uničově je krásné, renesanční. Vydáváme se za překvapením. Děti netuší, ale pár kilometrů od Uničova bydlí na chalupě mí rodiče. Zařadil jsem jejich nemovitost do plánu cesty. Babička mi už několik dnů volala, co má připravit. Na mé sdělení, že nic, jako vždy reagovala po svém. Po krátkém přivítání a představení nám nabízí hostinu. Napekla koláče, rolády, udělala teramisu, připravila stoly s pitím. Cyklisté nejprve ostýchavě a potom s větší vervou likvidují připravené pochutiny. David několikrát opakuje, že takovou hostinu ještě nezažil. Všichni maminku chválí, je ráda, muselo ji to stát spoustu úsilí. Ale zase se nejedná o nic výjimečného, u nás na Hané je zvykem uctít hosty. Množství, které připravila, zaskočilo i mne. Z původně desetiminutové plánované zastávky je delší půlhodinka. Pár cyklistů chce u našich na chalupě zůstat a dál nepokračovat. Netuší, že by to bylo možné, protože ubytovací kapacita stavení je velká. Děkujeme za pohoštění a vydáváme se na poslední úsek etapy. Čeká  nás ještě zhruba 20 – 35 km.

Vracíme se do Pomoraví. K Novým Zámkům nás vedou překrásné silničky na okraji lesa. Následuje již známá Mladeč. Opět chvíli vedeme diskusi o dalším postupu, nakonec vítězí konzervativní varianta a vracíme se po osvědčené cestě. Dnes naším děvčatům nestačím, potupně končím na posledním místě. Jsme zpět v Javoříčku, čas 17:45, počet km – 65 km, nastoupáno 700 m.

Večeře – řízek s bramborem, zeleninový salát.

Po večeři druhé kolo bowlingu.

Tisková omluva. Můj bratr mne razantně prostřednictvím WhatsApp upozornil na fake news v mém úterním příspěvku. Nejprve mne zaskočil skutečností, že čte má zpravodajství. To mne šokovalo, zasáhl jsem i Střední Moravu. Tome omluva, já přece vím, že už 40  let se věnuješ kanoistice na divoké vodě. Ten fotbal se mi tam vloudil omylem. Sorry. Navrhnul jsem ti mimosoudní vyrovnání, snad jej přijmeš. Ještě jednou můj bratr je kanoista.

Středa
Následuje mírně odpočinkový den a drobná změna rytmu. Po ránu klasika, snídaně bez zádrhelů.

Před devátou odchází děti na objednanou prohlídku Javoříčských jeskyní. Paní průvodkyně poutavě vypráví, dokáže i naše děti zaujmout. Při prohlídce mohou všichni sledovat netopýry a to včetně mláďat, která již létají pod dohledem rodičů. Probíhá cvičení orientace v prostoru. Prohlídkový okruh je pěkně sestaven a vidět lze všechny formy krasových jevů. Naši cyklisté se vrací z prohlídky nadšeni.
Následuje procházka k ovcím kamerunským. Pan domácí  nás zásobil starým pečivem. Pro některé je to první  možnost jak nakrmit živé zvíře.

Před obědem odpočinek, aby všem hezky vytrávilo. K jídlu je výborná hrstková polévka a pečené kuře s rýží. Polední klid zkracujeme a vyrážíme směr Loštice. Přes důkladné upozornění jak řadit, hned po startu opravuji dva řetězy. Je to marné, marné, marné… První fázi výletu vedeme po známé cestě na Bouzov.  Potom se vydáme po modré. Trochu si s námi tato barva zahrává. Nejdříve nás zavede do slepé ulice, takže musíme 20% srázem k další odbočce. Pak následuje klidná, pohodová část po silničce a silnici. Vše má svůj konec. Modrá odbočuje do lesa. Zpočátku pohoda, ale cesta začíná stoupat. Peloton stojí na jedné z odboček a čeká na odpadlíky. Přijíždíme, první skupina nedočkavě vyráží. Já čekám, než se moje stádečko rozjede. Slečny se opatrně vydávají vpřed, cesta je nerovná, mokrá a kamenitá. Přesto jedna z nich škobrtla, kolo vyletělo, udělalo dvojité salto. Cyklistka v rychlosti zvládla neuvěřitelnou roznožku a elegantně se vyhnula pádu. Stojím v němém úžasu, už jsem vytáčel záchranku, protože to nemohlo dobře dopadnout. Byl jsem svědkem zázraku… Lesní cesta stoupá, stoupá, stoupá. Měli jsme jet po rovině. Říčka Třebůvka se pod  námi ztrácí, kaňon je hlubší a hlubší. Jsem trošku nervózní, něco není v pořádku. Tlačím kolo a „doháním“ čelo. Vypadá to, že nás čeká klíčové rozhodnutí. Pokračovat nebo snést kola příkrým srázem. Po bouřlivé diskuzi se rozhodujeme pro nejrychlejší řešení rovnou dolů. Opatrně se sesouvám po kluzké stráni, chvíli vedu kolo, chvíli vede kolo mne. Pro moje kolena lahoda. První úsek jsem zvládl bez úrazu. Druhá část je ještě zajímavější, canyoning a ještě s kolem. Kráčíme korytem potoka, voda po kotníky příjemně chladí, komáři nás udržují ve střehu. Tyto výlety na kolech děláme taky pro zážitek. Tento si budou účastníci pamatovat až do konce života. Tento neplánovaný sjezd nakonec všichni ve zdraví zvládli.

Po krátké pauze se vydáváme k Lošticím. Lesní cesta se rozšířila, ale pořád se střídají stoupání a sjezdy. Už zase to přehazování. Jedna ze slečen stojí v mírném kopečku a bezradně drží kolo. Její řetěz je namotán kolem středu. Snažím se to opravit, ale po deseti minutách to málem vzdávám. Použil jsem všechny grify a triky a pořád nic. Volám na pomoc Ondru. V tu chvíli jako zázrakem řetěz povolí, nebojte se, nepraskl, ale podařilo se mi jej uvolnit. Sláva, můžeme pokračovat. Pomoc nebudu potřebovat. Teď již konečně v klidu dojíždíme do města tvarůžků Loštic.

Děti dostávají rozchod. My jsme shodou okolností a bez hlubšího rozmýšlení zastavili před místní specialitou, cukrárnou kde dělají výrobky s olomouckými tvarůžky.  Na zkoušku si dáváme několik výrobků ochucených touto  místní pochutinou. Pokud to nevíte, olomoucké tvarůžky se již několik desetiletí vyrábí v tomto malebném městečku.  Cukrářské  výrobky jsou zajímavé chuti, některé chutnější, jiné méně. Ale za návštěvu to stojí. Přijďte a zastavte se.

Zpáteční cesta z Loštic je oproti příjezdu skoro nudná. Volíme alternativní řešení, přece nepojedeme stejnou cestou. Jízda příjemně ubíhá. Jedeme nejdříve údolím Třebůvky, na které navazuje údolí Javoříčského potoka.  Z mapy ani navigace není úplně zřejmý výškový profil.   Nakonec se ukazuje, že je přívětivější než jiné možnosti. Ale stoupání  se stejně nevyhneme. Cesta je to krásná, údolíčko zajímavé, ale asi po 4 km se mi to začíná zajídat. Říkám si, už se to musí zlomit, na horizontu, za zatáčkou a pořád nic. Konečně. Můžu se rozjet, ale ouha, pod kopcem na mne čeká naše skupina. No tentokrát určitě nezastavím, nenechám se okrást o požitek z jízdy, konečně z kopce. Bez gest a slova vysvětlení je míjím.  Slyším pouze, pokyn: „Jedeme.“ Má rychlost je mi za pár minut k ničemu, postupně mne míjí jeden cyklista za druhým. Elegantně a bez většího úsilí mají mnohem větší rychlost než já. Nevím, zda vyměnit nohy, pořídit nové kolo, ale nejspíš mi nezbyde než odhodit všechny batohy, budu-li se jim chtít vyrovnat. To se jim to šlape, když vezou mnohem nižší  hmotnost než já. Příště jim každému dám dva pytle cementu a handicapy budou vyrovnány… Co vám mám povídat, nakonec mne šmikly i mé „pomalé“ holčičky. Žádná úcta ke stáří, ředitel je jim k smíchu, aspoň ze slušnosti mne nemuseli všichni předjet. Co se dá dělat, se svou úlohou vytrvalého, ale pomalého jezdce se budu muset smířit.

K večeři jsou dva druhy pomazánky s chlebem. Děti na pomazánky nejsou moc zvyklé. Ale dnes se po chlebu i pomazánkách jen zaprášilo. Domácí nestačí nosit nový nakrájený chléb. Hlad, to je parádní kuchař. Zájemci si mohou po večeři opéct buřtíky. Nakonec této možnosti využije asi třetina.
Ostatní křepčí na sportovištích.

Večerka. Zítra celodenní výlet s rouškami – zámek Úsov, Uničov.

Úterý
Čeká nás celodenní výlet. Naplánovánu máme návštěvu Olomouce, moravské metropole.

Snídaně probíhá v klidu, každý dostal co si objednal, někdo míchaná vajíčka, jiný klobásku nebo párky. Pouze jeden z našich cyklistů neměl na výběr. Včera si přál řízek, i když v nabídce byly jiné dvě pochutiny a snídani si vůbec neobjednal… Ptal se, kdy budou ty mísy, myslel tím obložené, které byly v pondělí. Teprve nyní zjistil, že měl objednávat. Ale nemusíte mít obavu, zkrátka nepřišel. Dal si vrchovatou mísu zobání s mlékem a dojedl se pečivem.

Před odjezdem fasujeme slušný balíček místo oběda. Dvě velké obložené housky, jablko, oplatky + dva druhy pití. Vyrážíme. Čeká nás celý den v sedle. Možná jsem již psal, že z Javoříčka musíme vždy do kopce. Ani tentokrát nás tato okolnost neminula. Ale družstvo vyrazilo slušným tempem a první vrchol máme za půl hodinku za  námi. Ouha za prvním stoupáním je skryto další. I to zvládáme. Pak následuje odměna, máme nastoupáno zhruba 300 m a čeká nás první dlouhý sjezd. Je sice zase zakončen takovým brdkem, ale i ten zvládáme. Začíná se před námi rozprostírat hanácká rovina utvořená řekou Moravou. Ještě jeden malý kopeček a už si to frčíme mezi lány kukuřice po polních cestách. Je to sice rovinka, ale v sobotu tady intenzivně pršelo, takže je to občas mírně blátivé. Rychlostní komunikaci překonáváme u Nákla a míříme do vytouženého Litovelského Pomoraví. K prvnímu občerstvení zastavujeme v obci Lhota, s vyhlášenou cyklistickou hospodou. Zatím má zavřeno. Posvačíme z balíčku, doplníme energii. Čeká nás ještě 15 km do Olomouce a to už 25  máme za sebou. Již ráno jsem prozíravě odsunul prohlídku Arcidiecézního muzea z 11 na 13 hodinu. Nebyl to až takový problém, protože akce byla domluvena s píár manažerem této instituce, mým bratrem. Jízda lužním lesem je nádherná, zčásti po silničkách, zčásti terénem. Lautr rovina. Děti to až tak neocení, ale v reálu vidíte,  jak vzniká lužní les. Některé části jsou po velkých deštích zatopeny, hladina ramen Moravy je vysoko. Živá učebnice geomorfologie i biotopů… Ve městě se ujímám vedení, jako místní znalec. Hned první odbočku jsem nezvládl a přejel. Takže drze vedu 30ti hlavý peloton po chodnících. Já jsem vedoucí, všechny chodce zdvořile poprosím o průjezd. Rádi mi vyhoví. Vidí statného junáka na kole s pupíkem, co by nevyhověli. Až vzápětí pochopí, že ke mně patří i těch třicet dalších. Takže paní učitelka s Ondrou, kteří se drží v grupetu (pro neznalé závěr pelotonu), již žádnou zvláštní chválu nesklízí. Všem skoro rodákům i paní učitelce a Ondrovi se tímto omlouvám, příště trasu lépe promyslím. Nakonec se bezpečně a bez kolizí dostáváme krátce po půl jedné do muzea.

Ukládáme na speciálním nádvoří kola, bereme si roušky a čekáme na prohlídku. První šok zažívám při platbě vstupného. Paní po mně chce celých 520 korun, tzn. 20 za osobu. Zdá se mi to podezřelé, ale je to správně. Později mi bratr vysvětluje, že běžná cena pro děti je 50, ale s průvodcem je to pouze za dvacet… Prohlídka standardně trvá 90 minut. Drze žádám o zkrácení maximálně na 50. Je mi vyhověno, ale pan průvodce není úplně rád. Navštívíte-li někdy Olomouc, zastavte se tady. Jedná se o u nás nezvyklý koncept. Staré části jsou propojeny železobetonem, jasně je oddělena historie a současnost. K vidění je toho opravdu hodně – místo vraždy posledního Přemyslovce, úžasná obrazárna s díly středověkých  mistrů, tajemná pokladnice se sakrálními předměty, kaple sv. Barbory, gotické sochy, arcibiskupský zlacený kočár vážící tři tuny, původní románské zdivo, rajská zahrada… A to jsem určitě na polovinu věcí zapomněl. Stojí to opravdu za to. Prohlídka trvala nakonec skoro hodinu a musím říct, že i ty naše děti se chovaly skoro vzorně. Průvodce byl výborný, zaujal je a i ony díky tomu naslouchaly. Děkuji oběma stranám.

Je 14 hodin a vyrážíme do města na Horní náměstí s orlojem, radnicí, sousoším Svaté trojice a moderní kašnou se želvami. Děti dostávají rozchod, část zůstává na náměstí, části radím jak se dostat do nákupního centra Šantovka. Zde jsou obchody na které jsou zvyklí McDonalds, KFC a další. Musím se přiznat, že již desetiletí se peru s názvy Horní a Dolní náměstí a to jen proto, že většinou se snažím si věci logicky zdůvodnit. Takže moc nechápu, že jedno nese název Horní, když je zcela zřejmé, že to Dolní je výše položené. Podobně i Šantovka mi nejde moc pod nos, protože v době mých olomouckých studií zde byl známý závod MILO Olomouc. Starší určitě znají, mé spolužačky si tam chodily vydělávat na brigádu. Balily mýdla a podobně.

Máme po odpočinku, v nohách cca 40 km a čeká nás zpáteční cesta. Dlouho diskutujeme o trase. I můj bratr nám radí jak se dostat zpět. Denně po okolí najezdí i 100 km, takže terén má dobře zmapovaný, zná tady kdejakou silničku a všechny zkratky. Trochu ho zarazila má prosba, že má být v pohotovosti s autem pro případnou pomoc. Přiznám se, že trochu podléhám depresi, zda návrat všichni zvládnou. Ať je to kudykoliv čeká nás 35 – 40 km a zhruba dalších 350 až 400 nastoupaných metrů. Stroze mne odmítne, že ve čtyři má fotbalový trénink a pak jde do hospody, ze svého plánu nehodlá ustoupit. Bratr mladší, člověk jej vychovával, staral se o něj. Většinu toho co uvařil pro sebe, je velký gurmán, jsem mu při ochutnávce snědl, aby mu nebylo špatně a on takhle. Budu si to Tome pamatovat, máš to u mne jako v záložně. Nakonec jsme, jak to bývá, na jeho dobré rady nedali a zvolili zpáteční cestu opět Pomoravím do Litovle a pak se děj při posledním stoupání vůle boží. Cesta rychle odsypá. Odhaduji, že v Litovli budeme kolem páté a do se skoro na minutu potvrdí. Bylo to původně krásných 15 km. Trochu mi zkazil první jezdec a navigátor Ondra, při poslední odbočce těsně před městem zatáčí vlevo místo vpravo. Hoši z navigace to tak signalizují. Volám zda to myslí vážně je asi 2 km před námi. „Jo to je správně,“ sděluje „chci se vyhnout městu.“ Proč tedy po 5 km skončíme na stejné cyklostezce v centru Litovle, nevím. Asi  máme málo najeto, v tu chvíli asi 60 km. Tři km tam tři sem, při tom množství už to nehraje roli.

Zastavujeme na poslední občerstvení v Sobáčově. Tentokrát jsem se nepřecenil a dávám si pouze nealko, čeká nás totiž posledních 12 km, v podstatě pouze do kopce. Děti se ládují vším, co bufet nabízí. Někteří, pravda dojídají ještě svačiny, ale jiní frčí v hranolcích, klobáskách z udírny a dalších cyklistických pochutinách. Jak říkají komentátoři ČT při TOUR „hlaďák“ je sviňa a tomu se je potřeba vyhnout. Kofola teče proudem, světaznalí si dávají pro doplnění iontů BIRELL. V našem případě Litovel free. Musím říci, že jim to nezakazuji, protože již uznávaný dietolog nebožtík Rajko Doleček, tento nápoj doporučoval i pro děti. Tvrdil, kvalitní voda, kvalitní suroviny, minerály, minimum cukru, jasně lepší volba než kdejaká sladká limonáda. Přiznám se, že již několik let si zahrávám s myšlenkou čepovat birell ve školní jídelně k některému klasických českých jídel – kachýnka, husí prsa, něco ala bažant. Zatím jsem se neodvážil, ale možná ta chvíle někdy přijde…

Je krátce před šestou, vyrážíme po známé trase Mladeč – Měrotín – dále tentokrát rozcestí Pinda – Slavětín – Střemeníčko – Javoříčko. Na 10 km skoro 300 m stoupání, naštěstí závěr poslední 3 km z kopce. Domlouváme i krizové plány, ale nakonec nebyly třeba. Jedeme, jdeme, stoupáme. Ondrovi na záda dýchá několikahlavá smečka. Občas jej ponouknou otázkou,  proč jedou tak pomalu, když závodník v háku nemá tep ani 160? Výjimečně se  mu nedostává odpovědi. My z grupeta, taky statečně bojujeme, naším limitem je čas 19:30 na který jsme si prozíravě při poslední zastávce posunuli večeři. Asi by nás ze závodu nikdo nevyloučil, ale prokázalo by se, že  máme špatný odhad a to si nechceme připustit. Nakonec nebylo potřeba ani sběrného vozu. Já i s děvčaty jsme to zvládli. Přijíždíme do cíle v časovém limitu, je 19:15. Všichni  máme v nohách cca 82 – 86 km, nastoupáno přes 700 metrů, v sedle jsme strávili kolem pěti hodin. Jedna z nejdelších etap, kterou jsme na cyklistických výletech zvládli, rozhodně nejnáročnější vzhledem k najetým výškovým metrům. Při večeři před všemi smekám, jsou to borci. Tonda se ptá: „Nebude nějaká noční vyjížďka?“ Myslí to zřejmě upřímně, protože kopec k chatám si při návratu dal třikrát. Ostatní vyžadují večerní program. Teď krátce po osmé. „Nezbláznili jste se trochu,“ říkám si v duchu. Člověk vám dopřeje vyčerpávajících 80 km a vy takhle. Máte být unavení, holoto a ne požadovat další akce. Dnes nic nebude, možná zítra. Zapomněl jsem napsat, že k večeři byly špagety. Vojta cestou rozbil brzdu a zpočátku jsem nesčetněkrát nasazoval řetězy, takže  mám ruce jako automechanik od šmíru.
Už jsem to s tím psaním zase přehnal. Sice mne napadají další skvělé myšlenky, ale  musím jít spát. Zítra, vlastně dneska je taky den. Čekají nás Javoříčské jeskyně, po obědě Arboretum Bílá Lhota a slíbené Loštice.

Na druhou stranu, co bych neudělal pro některé čtenáře. Jedni si tím zpestřují ranní kávu, jiní jsou smutní když nepíši. Říkal mi loni jeden z našich cyklistů: "Maminka je smutná pane řediteli, že nepíšete." To přece nemohu dopustit a tak píši...

Dobrou noc, dobré ráno.

Pondělí
 

Budíček o půl osmé, hygiena, snídaně.
Snídáme obložené  mísy, pečivo, cererálie, zeleninu, máslo, džem.

V 8:45 odjezd na hrad Bouzov. Výjimečně odjíždíme z kopečka. Přes drobné kufrování přímo na Bouzově se do hradu dostáváme včas. Následuje poutavá prohlídka v objektu, kde se točilo spoustu pohádek a filmů, namátkou O princezně Jasněnce a létajícím ševci nebo pro nás starší Kopretiny pro zámeckou paní. Hrad je velmi zachovalý. Vzhledem k tomu, že dnes nebyl žádný nával, nám průvodkyně ukazuje i místa, kam se běžný návštěvník nepodívá. Pokud jste na Bouzově nebyli, vřele vám jeho prohlídku doporučujeme.

Na zpáteční cestě se stavujeme v místním supermárketu Hruška. Děti nakupují samé důležité a potřebné věci, např. dětské šampaňské, asi tunu hroznového cukru, nějaké brambůrky a čokoládu. Jednomu z našich cyklistů se zalíbilo vystavené zboží a předváděné petardy. Byly za výhodnou cenu. Nakonec se ukázalo, že ta zajímavá barevná věc byla mucholapka. Tomu však náš cyklista vůbec nerozuměl, protože slovo mucholapka slyšel poprvé v životě.

Míříme zpátky do Javoříčka, samozřejmě ne stejnou cestou. Prvním cílem je Hvozdečko a pak plánujeme cestu lesem. Třikrát se snažíme odbočit, pokaždé nás zastaví elektrický ohradník a krávy. Trochu chyba v metrixu, zasáhla vyšší moc. Nakonec zbaběle pokračujeme po silnici přes Kovářov, k ubytování přijíždíme krátce po poledni.  V nohou cca 16 km a zhruba 300 nastoupaných metrů.

K obědu výborný kuřecí vývar s nudlemi, kuřecí plátek s jasmínovou rýží.

Polední klid. Odpoledne měníme plány, místo výletu do Loštic, následuje sportovní odpoledne. Důvodem změny je pošetřit síly na zítřejší celodenní výlet do Olomouce. Děti se střídají na nohejbale, stolním tenise, kuželkách, ruských kuželkách, minigolfu, trampolíně… Před  nástupem ke sportování si vybíráme menu k večeři. V nabídce je ryba nebo smažený sýr. Máme si každý udělat u svého jména značku. Jeden z našich hochů i přes důkladný výklad si přeje řízek… Co na to říct, asi je řízkový. Během odpoledne zaznamenáme jednu smutnou událost. Na nohejbal sestavíme dream team složený z Ondry, mne a paní učitelky. Vyzyvatelem jsou vítězové turnaje Valentina, Šimon a Kryštof. Sázka je o kofolu. Bojujeme, běháme, hlavičkujeme, nasazujeme vlastní zdraví a zbytky fyzických sil, ale ti malí sportovci nás vůbec nešetří. Nakonec po boji prohráváme a k večeři platíme kofolu. Nevím, koho z nás napadlo hrát a vsázet se, když výsledek je nejistý. V neděli jsem sledoval film Ženy v běhu a jeden z hlavních hrdinů otec Vetchý poučuje svého syna, že sázet se má v případě, že vyhraje. To je jasný pravidlo, my se jím neřídili. Sláva vítězům, čest poraženým.

Po večeři se po skupinkách hrají utkání v bowlingu. Vítězem se stává Jaromír Soukup alias Nikola, dosáhne rekordních 100 bodů. Proč Jaromír, protože je jeho vášnivý sledovatel, nemůže v televizi vynechat jediný jeho výstup. V jeho sledování pokračuje i tady.  

Jdeme odpočívat, zítra čeká dlouhá etapa – Olomouc a zpět.

V neděli ráno se scházíme na hlavním nádraží včas a kompletní. Měl jsem trochu obavu, když se mne jeden z našich frekventantů zcela bezelstně ptal: "A kde je to hlavní nádraží?" Trochu nepatřičně jsem mu odpověděl, že v Plzni a on to bez mrknutí oka přijal.

S naložením kol nám pomohli rodiče a tak jsme se přesně v 9:23 Expresem 125, zvaným Valašský, vydali za dobrodružstvím. Tentokrát v premiéře vlakem. Na tomto místě musím poděkovat mé asistentce paní Pauknerové, která nám zajistila místa pro kola i jízdenky. "Souboj" s Českými drahami jsme vedli přes tři měsíce, ale výsledek je pozitivní. Sedíme v klidu ve velkoprostorových vagonech, wifi funguje, mladší kluci paří hry, mladší děvčata si musela hned vyvětrat. Jsou za to pokárány průvodčím, zřejmě zatím nečetl hygienická doporučení pro školy vydaná MŠMT. Větrání je tam uváděno jako hlavní preventivní opatření. Děvčata mu to zapomněla sdělit a tak zavírají. Taky měl trochu pravdu, při otevřeném okně nefunguje klimatizace. Položme si otázku: Co je přednější, zdraví nebo nějaké přiblblé technické zařízení ve vlaku...?"

Jinak cesta ubíhá v poklidu. Všichni časem zjistili, že vlak má i WC a hned jej využili. Možná by to chtělo trochu více péče, ale snad příště. Za Zábřehem obcházím skupinky a uděluji pokyny, do výstupu zůstává cca 20 minut. Dáváme dolů všechna kola z držáků a připravujeme osádky. Červenka, zastavujeme, otvíráme dveře a rychle vykládáme. Jde to jako na drátku. Myslím, že jsme ani nepřekročili stanovený čas pro zastavení vlaku ve stanici. Pochvala pro ČD, zastavili nám na třetí koleji a tak můžeme s koly přímo na 1. nástupiště a ven z nádraží.

Před  nádražím se k nám přidává Kryštof. Krátká instruktáž a vyjíždíme do Litovle. Jízda po cyklostezce v pohodě, za pár minut jsme na náměstí, známé svou radnicí, která je údajně nejvyšším mostem ve střední Evropě. Pro neznalé, teče pod ní potok. Nedojedeme ani k pivovaru a v ústrety  nám jede Ondra, který vážil cestu z Holandska, aby nám pomohl. Nebojte se, nejel to celé na kole, přijíždí z naší cílové destinace Javoříčka. Pokračujeme udolní nivou řeky Moravy do Mladče, pohoda. Pokud si někdo z našich cyklistů myslel, že to tak bude pokračovat, mýlil se. Teď začíná to koření. Zatáčíme u Robinsona a 12% je tady. Ale do Měrotína to zvládáme ve slušném tempu. Kdysi mne na tuto trasu vzal můj bratr a dodnes je to pro mne nezapomenutelný zážitek. Nenapadlo mne, že skoro na Hané se dá absolvovat 12 km kopec. Nebojte se, nejeli jsme stejnou trasou, rekognoskovali jsme terén a vyrazili croscountry do obce Hradčany. Cesta měla dvě drobná úskalí, během chvilky jsme na šílené snad kdysi asfaltové cestě přišli o nastoupané metry. Druhá drobnost se ukázala za zmiňovanou obcí, nejenže jsme cca 3 km zase lezli do kopce, ale silnice viděla nový asfalt asi v šedesátých letech minulého století. Makadam se zde projevoval v plné kráse a v různých velikostech. A protože neštěstí chodí vždy po třech, v lese nad obcí nemůžeme jet po vyhlédnuté cestě, ta je zatarasena návěsem se dřevem. Volíme náhradní řešení, zase do kopce. Končíme u té státní silnice, které jsme se snažili vyhnout... Ale čeká nás již nepatrných 500 m stoupání a pak po hřebínku a z kopce vjíždíme do Javoříčka. O tom, že k ubytování je to zase do strmého kopce asi psát nebudu, je to sice jen 150 m, ale dal by se natom vypracovat i vítězný únik při Tour.

Jsme na místě, čekají nás tu Dejmovi se zavazadly. I jim děkujeme. Ubytováváme se v hezkých srubech, chatách. Jde wifi, takže mládež je v pohodě. V areálu je vše co stránky slibují - víceúčelové hřiště, stolní tenis, trampolína, kuželky, bowling... Po krátkém oddechu a vybalení věcí se vydáváme na procházku ke Zkamenělému  zámku (zřícenina hradu Branky). Neřídíme se radou pana domácího, volíme jinou trasu a já toho po pár minutách lituji. Místo pohodové procházky kolem potoka, jdeme po červené turistické kolem vstupu do Javoříčských jeskyní. Tady si dovolím drobnou odbočku. Paměť je strašná mrcha. Jako dítě jsem byl v Javoříčku nesčetněkrát. Je to oblíbený cíl školních výletů v mém rodném kraji - hrad Bouzov - jeskyně Javoříčko - Arboretum Bílá Lhota. Vůbec jsem si nepamatoval, že k jeskyním je třeba překonat cca 50 výškových metrů, z větší části po příkrých schodech. Navíc jsem trochu podcenil nebo naopak přecenil občerstvení. Výjměčně jsem si dal po příjezdu dvě piva. Normálně to vůbec nedělám a při výkonu zpravidla piji nealko. Ale tentokrát, snad z té radosti, že jsme dorazili bez úhony jsem neodolal. Co vám mám povídat, mé nohy těžkly každým schodem a chmelovina mi nedodávala kýženou podporu. Aby toho nebylo dost, schody pokračovaly i za vchodem do jeskyní... Nakonec jsem se na zříceninu taky vydrápal. Moje apka v mobilu, krokoměr hlásí rekord. Sláva.Taky mi sděluje, že z Bostonu do Philly mi zbývá už jen 15,1 km. To je neuvěřitelné, za pár dnů už budu v Philly... Asi jste to taky poznali. Ty technické vymoženosti mají srdce. Nejen, že volají z kapsy různým osobám, kterým je se pak třeba omlouvat, ale ten můj přístroj "zemřel" dnes se mnou. Odešel ve chvíli mého největšího vyčerpání. Současně mi tak zatajil, kolik, že to mám ještě do cíle. Měl strach o páníčka, mohl by se zhroutit.

K večeři výborný Javoříčský guláš z houskovým knedlíkem. Všichni snědli, někteří si řekli o nášup. Pochvala. Po večeři poučení o bezpečnosti a organizaci cyklozájezdu. Poté osobní volno. Večerka v deset.

Dívám se, že jsem to s tím psaním dnes přehnal. Zítra budu stručnější. Čeká nás hrad Bouzov a  výlet do města tvarůžků. U nás se říká:"tvarglí". Už teď se těším do cukrárny...