Aktuální zpravodajství LVK 7. B + 9.r + 6.AC - Lipno - Hochficht 2020

FOTOGALERIE

Čtvrtek
Po ránu na Lipně zataženo. Už částečně fungujeme v automatickém režimu. Budíček, hygiena, snídaně, nástup do autobusu odjezd. Dnes příjezd do střediska v rekordním čase.

Krátce po deváté jsme na sjezdovce. Počasí obstojné, sjezdovky bohužel měkké. Postupem času se jejich kvalita neustále zhoršuje. Další družstvo vyrazilo na snowblady. Naši frekventanti začínají být unavení a z toho plynou pády. Jedno z družstev jede ke kotvě. V areálu jsou kotvy dvě, jedna rychlejší, jedna pomalejší. „Paní učitelko, pojedeme tou rychlejší,“ prosí hoši, „ne určitě spadnete,“ dozvídají se. Ale kdo by nevyhověl upřímným dětským očím. Jde se na věc. První část jízdy v pohodě, ale za polovinou se jeden z jezdců ocitá mimo trať. Jako na potvoru se tam vyskytl smrček. Chlapec jej nejprve objímá, potom se o něj snaží opřít, ale nepoddajná dřevina nedrží tvar. Lyže zapíchnuté do sněhu a ne a ne se postavit. Trošku to připomíná klasickou grotesku Laurela a Hardyho, Postavit, padnout, chytit stromečku, postavit, padnout, chytit stromečku. Po několika marných pokusech pochopí, že mu nezbyde než sundat lyže. Ouha, sněhu všude pomálu a najednou se propadne až po kolena. No po této zkušenosti se již na rychlejší kotvu nevydá.  Jiný výtečník z prvního družstva se chce předvést, má freestylové lyže. Je to frajer  a má připravený skvělý kousek. Na konci dojezdu kotvy, se otočí, jeho úmyslem je před výstupem jet pozpátku. Pak se elegantně odpojit a ohromit tak všechny přítomné. Ale ouha došlo k drobné chybce. Při elegantním obratu mu kotva uvízla v rozkroku, nejde vyndat, kotva jej táhne na šikminu, kam se odhazují kotvy. V poslední chvíli se dokáže ze zajetí kotvy vysvobodit. Sjíždí kopeček, z elegantní finty je trapas, nikdo jej neobdivuje, je spíš za vola. Jediný koho překvapil, je obsluha kotvy, zastavuje vlek a s údivem vrtí hlavou.

Na horách je vůbec veselo. Včera jedna z našich dívek při drobném pádu utrpěla velkou újmu. Materiál jejich kalhot nevydržel a šev v rozkroku kompletně povolil. Trapná událost. Další část jízdy jede v klasickém lyžařském stylu moderním v 80. letech. Lyže sevřené, kolena u sebe, žádný široký carving. Dlouho se to vydržet nedá. Naštěstí je těsně před koncem lyžování a termoprádlo zatím vše zachrání. Ondra se na Hraničníku vydá ulevit do přírody. Popojede mezi smrčky, aby byl chráněn a neviditelný. V lesíku jej čeká překvapení. Postarší skialpinisté se tady zrovna převlékají. A kruci, člověk nemá nikde kousek soukromí.

Lyžování končíme opět v poledne. Další půlden za  námi. Odpoledne využívají družstva k různým kratochvílím, jízda ve vláčku, piruety, hodiny a další. Naštěstí se to obejde bez následků. Sníh je čím dál tím těžší. Scházíme se u autobusu o půl čtvrté. Nakládáme, odjíždíme.

Před večeří krátká instruktáž na další den. Zítra jedeme domů. U večeře bezkonkurenčně vítězí buchtičky se šodo. Po večeři diskotéka. Velmi vydařená. Děti křepčí celý večer. Při pomalých tancích se „malí“ sedmáci nebojí vyzvat velká děvčata z deváté třídy. To kluci deváťáci zpravidla ostrouhali. Inu kdo zaváhá, …Diskotéka končí v deset. Kontrola  pokojů a večerka. Jeden z našich nejmenších lyžařů se ukrývá na pokoji dívek. Co tam chce dělat, netuším. Ale asi tam není úplně vítán, protože jej děvčata rychle naprášila. Opustí svůj úkryt pod postelí a je vykázán do svého pokoje.

Dobrou noc. Zítra nás máte doma.

Středa
Je  nás o jednoho méně. Gábinu jsme včera s teplotou poslali domů. Přejeme brzké uzdravení.

Při cestě do areálu se přesvědčujeme, že inverzní ráz počasí trvá. V nižších nadmořských výškách sluníčko a přiměřený mráz, konkrétně na Lipně -5 st, ve vyšších polohách sluníčko a teploty nad nulou. Kolem půl osmé ve 1300 metrech nad mořem na Smrčině je 7,5 st nad nulou. Máme trochu obavy, jak to bude s lyžováním.

V areálu jsme před devátou. Řidič nás veze až skoro na konec světa, nezastavujeme ve frontě autobusů, ale v oblasti technického zázemí. Důvodem je suchý povrch v tomto místě. Má to výhodu, že se odpoledne nebudeme před nástupem brodit v blátě. Na druhou stranu než k autobusu dojdeme, stehně jej nabereme na boty dostatek. Podobně se chovají i další řidiči. Asi za 10 minut k nám přicouvá mercedes s českou osádkou. Obouváme se, přezouváme a naftové výpary tohoto bumbrlíčka nám vylepšují horský vzduch. Sousedé mají vyloženo, přesto motor neutichá. To už to nevydržím a jdu řidiče poprosit, jestli by to nemohl vypnout. Dozvídám se, že to nejde z nějakých technických důvodů. Ptám se jej, proč na parkovišti, kde je momentálně volných asi tři hektary plochy aspoň trochu nepoodjede? Po delší velmi přátelské a usměvavé diskusi, kdy padají různé argumenty typu: „Vám jako kouř mercedesu nevoní?, má odpověď: „Nevoní. “Víte co, postojíme společně těch dvacet minut u vašeho výfuku a pak s tím nebudu mít problém,“ řidič neochotně ujede těch dvacet metrů…

Jedno z družstev si bere na dopolední výcvik snowblady. Ukazuje se, že sjezdovky jsou utaženy, asi tady v noci přece jenom trochu mrzlo. To „protivné“ sluníčko už zase máme nad hlavou. Postupně teplota na Hochfichtu vystoupí až nad 12 st. Dopolední lyžování je výborné, ale tratě postupně měknou. A děti nám začínají padat, u některých se dostavuje únava.

V poledne u oběda se dohodneme na zkrácení lyžování do tří. Podobně se nakonec zachová většina osazenstva autobusů. Během dne je jich na parkovišti asi dvanáct. Při odjezdu jsou tam jen dva.

Jedna velmi pozitivní věc. Jeden z našich hochů ztratil včera kolem poledne peněženku s hotovostí, měl tam všechny svoje peníze a vypadá to, že si dnes nedá svou oblíbenou pizzu. Odchází s Ondrou zjistit, zda se nenašel nějaký poctivý nálezce. Po několika minutách se záchranná mise podařila. Peněženka je na světě. Naštěstí se dala dobře identifikovat pomocí ISIC karty. Děkujme poctivému nálezci, který ji odevzdal do pokladny. Oběd je zachráněn, pizza okamžitě zakoupena.

Po obědě se zvyšuje množství pádů. Naštěstí bez fatálních následků. Musíme družstva trochu krotit. Ve tři jsou již všichni u autobusu, nasedáme odjíždíme. Po pár minutách se dostáváme na silnici do tak silné mlhy, že není skoro na krok vidět, ale naštěstí to trvá jen pár okamžiků.

Jedeme dříve, můžeme si dovolit jet na nákup do lipenského COOPu. Někteří hoši si stěžují na relativně drahý prodej nápojů na hotelu. Nezdá se mi to, ceny jsou tam na podobné zařízení obvyklé. Nicméně, když si vyslechnu, že jeden z našich hochů neodolal a koupil si na baru láhev dvoulitrové koly, pochopil jsem. Cena je samozřejmě stanovena po decilitrech a to potom ta láhev vyjde sakra draho. Takže hurá na levné nákupy. Levné tj. otázka. Ten hoch co dal za kolu majlant, si pro změnu kupuje v obchodě deci nebo snad dvě deci gappy ve skle. Okamžitě nápoj vypije. Myslím, že tentokrát na tom taky nevydělal… Velké dvoulitrové nápoje v krámu jej nezajímaly, asi zase půjde na bar. Inu máme trochu rezervy ve finanční gramotnosti.

Návrat na hotel. Rychle do tělocvičny a do sklepa, musíme odehrát potřebný počet partií stolního tenisu. Po večeři jedeme na bazén a tak si už nezahrajeme…

K večeři frčí, jak jinak, hranolky. Ukazuje se staré pravidlo, pořádné lyžování se neobejde bez párků ke snídani a hranolek k obědu i večeři. Jen tak se dají podávat výborné výkony. Vypadá to, že Ester Ledecká tyto stravovací pravidla nedodržela a proto ve světovém poháru na snowbordu skončila až druhá. Za to házenkáři si dali říct, pořádně se posílili a porazili Ukrajinu, postupují dále turnajem ve Vídni. Jen připomínám: „Ester párky a hranolky to je to správné palivo…“ Když si dáš říct, příště to bude zase zlato.

Po večeři odjezd na bazén. Spousta vodních radovánek. Sirotci, kteří zůstali na hotelu, jdou s Ondrou na procházku. Prý se vydařila. Děti si zase trochu rozšířily obzory. Místní kostel vypálili husiti. Od té doby uteklo ve Vltavě hodně vody, jeho vysoká štíhlá věž je vidět zdaleka. Boží bojovníci dávno vstoupili do historie a naše děti se o nich učí ve vlastivědě nebo dějepisu. Myslel jsem si, že tato kapitola našich dějin je všem zřejmá. Minule jsem se však při diskusi o tomto „temném“ nebo „světlém“ období našich dějin, to podle toho, jak se na to kdo kouká, dozvěděl pro mne zcela zásadní a novou informaci. Po otázce, proč se oni bojovníci jmenují husiti, jeden z našich šikovných hochů vypálil odpověď: „Protože pásli husy.“ To mne zcela dostalo. Asi šlo o nějaký již vyhynulý bojový druh ptactva, když se jim jejich pomocí podařilo vyplundrovat většinu Čech a polovinu Evropy..

Úterý - 2. část

Lyžování končíme v obvyklém čase před čtvrtou hodinou. I druhý den se vydařil.

Po návratu na hotel obvyklý koloběh. Po večeři  následují hry v klubovně. Ukazuje se, ale to není žádná novinky, že vaše děti jsou hravé. Někdy to trochu drhne s pochopením zadaného úkolu. Uvedu příklad. Při hře uhodni, na co myslíme. Mají hadači kladením otázek, na které můžeme odpovídat pouze ano ne, uhodnout předmět, osobnost, zvíře apod. A až když jsou si jisti, tak pojmenovat danou věc. Aby byla hra zajímavější, bereme to zpravidla jako soutěž mezi dívčím a klučičím elementem. Nastávají dva extrémy. Zpravidla kluci položí jednu nebo dvě otázky a pak rovnou vypálí bez ladu a skladu název domluvené věci. Chyba a prohra. Druhý extrém. Hadači kladou otázky tak nevhodně a dlouho, že se k meritu věci nejsou schopni dostat. Zase příklad. Jedna z otázek soutěžícího A: „Je ta věc z plastu?“ a vzápětí následuje druhá chytrá otázka: „Je ta věc z umělé hmoty?“ Zajisté pochopíte, že takto se tazatel dostává do bludného kruhu… Holky na hlavu porazily kluky. Jednou z dalších her je lidské pexeso. Tady se skóre vyrovnalo, vítězí chlapci. Zejména poslední dvojice Martin a Matěj si vedla výborně, během pár chvil nastřádali tolik dvojic, že holky ať dělaly, co dělaly, je už nemohly dohonit.

Celkem klidná večerka v obvyklou dobu.

Úterý - 1. část
Vstáváme do nového dne. Pro jednoho z našich instruktorů je to skvělé probuzení. Kouká z okna a nevěří svým očím. Venku zhruba půl metru nového sněhu, prašanu. „To bude ježdění z říše snů, ta šumavská příroda je neskutečná. Včera tam nebylo nic a dnes taková nádhera, takhle po ránu pln optimismu medituje. Doporučuji, ne vždy svým očím věřit, protože po pár okamžicích zjišťuje, že nejde o prašan, ale o zamlžené okno. Škoda, taková to byla krásná představa. No zpátky do tvrdé reality. Budíček, úklid, snídaně, naložit. Vyjíždíme v rekordním čase.

Po celou dobu jedeme v mlze. Blížíme se ke středisku a povětrnostní situace se začíná vylepšovat. Ukazuje se, že tady máme inverzi, jak by někdo řekl: „Jako prase.“ Dole fuj nahoře huj. I díky tomu nejsou na parkovišti skoro žádná auta, ale i přes náš brzký příjezd, stojíme v řadě až šestí. Rakouské děti to mají blíž.

Krátce vám popíši jednu včerejší vtipnou příhodu o genderové nerovnosti. Jedna z našich slečen jede na kotvu. K ní se do dvojice přidává jeden z našich drobnějších lyžařů. Nejsou sice úplně vyrovnaný pár, ale nahoru jim to spolu pojede dobře. Připraveni ke startu v boxu, vzorně srovnané lyže, mezera mezi těly tak akorát. Přijíždí kotva. Slečna ji ladně chytá do ruky. Chlapec je také připravený a natěšený k vyražení, těší se na zajímavou konverzaci při jízdě. Ale ouha vše je jinak. Stejně ladným pohybem jako ji chytla, otočí kotvu o 180 stupňů, zasune za pozadí a rozjíždí se. Chlapec na ni nevěřícně kouká: „Ona mne tady nechala.“ Při tom ladném pohybu druhá půlka kotvy skončila ne druhé straně než mužský zájemce. Nevím, zda to byl úmysl nebo pouhá neobratnost. Ale ten lyžařský šikula z toho bude mít noční běsy ještě několik let. Když jsem u nočních běsů, ještě jedna večerní příhoda. Sedíme po večerce na poradě instruktorů, když přichází jeden z dívčích pokojů a nutně potřebuje pana učitele, protože má závažný problém na pokoji. Kolega se jej vydá neprodleně řešit. Po jeho návratu se jej netrpělivě vyptáváme, o co jde: „Zase nějaká katastrofa?“ Děvčata měla závažný problém s postelí. „Pane učiteli, ta postel je nějaká divná,“ říkají. „Když se na ní Slávka otočí tak světélkuje, praská, vydává divné zvuky a hází jiskry. „Neuvěřitelné,“ myslí si pan učitel, tolik fyzikálních jevů najednou? Snad nejsme v nějakém pásmu radiace, nebo snad jde o nějaký nový fenomén? Při jeho výkladu mi probíhá v hlavě film z loňského roku, některé klučičí pokoje si pokoj vylepšovali různými světelnými efekty, ale holky, to se mi nezdá. Nakonec se ukazuje, že je to prostší, než se zdá. Dívka si postel nepovlékla, pyžamo má zřejmě z nějaké umělotiny. Jak se na posteli vrtěla, vyráběla statickou elektřinu. Už jen vymyslet, jak ji lapat do zásobníku a pokoj mohl být energeticky soběstačný. „Žádná kouzla a čáry, slečny, ale fyzika 6. ročníku.“

Zpět k lyžování. Podmínky parádní. Sjezdovky utaženy, sluníčko nad hlavou. Jezdíme, jezdíme, jezdíme. Já s mou začátečnicí opatrně zkoušíme další svahy. Slečna je statečná, nefňuká a snaží se. Scházíme se v poledne v restauraci. Dozvídám se od dětí i instruktorů, že je lyžování parádní. Jsem rád, ale to už taky vím.

Dvě krátké noticky. Jeden z našich lyžařů si pochvaluje, jak dnes v brýlích skvěle vidí. Včera byl taktně upozorněn, že má na brýlích ochrannou fólii, kterou je potřeba sloupnout. Jak málo někdy stačí ke zlepšení zraku, jenom sloupnou nebo sundat růžové brýle (fólii). Jedno nejmenované družstvo na sedačce medituje o tom, jak se ten sníh dostal do lesa a pod lanovku. Hoši o tom chvíli diskutují, nakonec se ptají: „Pane učiteli, to mají sněhová děla namířena do lesa?“ Možná v budoucnu tomu tak bude, díky onomu globálnímu oteplování. Každý resort bude mít specialisty a imagemakery, aby to tam vypadalo jako v zimě. Permoníci budou v nůších roznášet sníh a vylepšovat plošně a vizuálně krajinu, podobně jako se kdysi v kasárnách vše natíralo na zeleno včetně trávy. Ale vysvětlení je prostší hoši. Prostě napadl z oblak, tady na Šumavě, sice ne vydatně, taky před nějakým časem sněžilo.

A končím. To by vám k ranní nebo odpolední kávě mohlo stačit. Potřebuji se nasnídat. Dobré ráno…

Pondělí
Minulý týden to byl nejkrásnější den. Dnes nás po probuzení straší mlha a teploty kolem bodu mrazu.

Budíček v 7:00, hygiena, úklid, bodování pokojů. Na snídani odcházíme již v 7:15, vybojovali jsme na odběr jídla první místo.

Dříve také odcházíme do autobusu a kolem osmé jsme již na cestě. Šlo to podezřele snadno, to nevěstí nic dobrého, určitě se to někde zasekne. A taky, že ano, asi po dvaceti minutách jízdy na rakouském  území se sune uličkou vyděšený chlapec bledý jako stěna, paní učitelka rychle chystá pohotovostní záchranný pytlík. Ale kdeže horem, spodem se přebytečným šťávám zachtělo. „Já potřebuji na velkou…“ Po chviličce dohadování co s tím, zastavit není kde a chlapík vypadá  už opravdu n a hraně svých možností, zjišťujeme, že autobus má funkční WC. Ta úleva, pro všechny, pro něj, že to zvládne, pro nás, že tuto fatální situaci nebudeme muset řešit…

Zřejmě z prožitého stresu se jeden z instruktorů ptá, jak se to řeší, když dítě zapomene permanentku. Říkám, že taková situace nemůže dnes nastat, protože jsem je dětem ještě nevydal. „Dětem ne,“ dozvídám se, ale jedna skupina je dostala již včera. Dotaz byl standardní lakmusový papírek. Instruktor kápne božskou, v tom ranním shonu zůstala na pokoji. Nic se neděje, předávám mu svou, protože já toho zpravidla první den moc nenalyžuji. Ani netuším, jakou mám pravdu. Ještě jedna věc z autobusu. Holky z devítky hrají v autobuse jakousi variantu slovního fotbalu. Jsem rád, protože na rozdíl od ostatních mezi sebou komunikují, přidává se i pan učitel a občas se i chytá. Tato chvályhodná činnost je bohužel vykoupena vyšší hladinou decibelů, protože dívky sedí pár sedaček za námi. Holky hezké, ale občas hlučné. Trochu uberte na intenzitě. Možná taky se ve mně probouzí stařecká závist, ony loví hladce jedno slovo za druhým, já jsem občas aut. „Jo chlapče, musíš ten svůj starý mozeček více cvičit,“ našeptává otravný vnitřní hlas.

V areálu jsme relativně brzo, kolem 8:45, skvělý čas, ale i tak obsazujeme ve frontě autobusů až 6. místo. Rakouské děti se také vydaly na hory. Zato osobních aut je pomálu. Vybalujeme, přidělujeme permice a dresy, vyrážíme na svahy k rozdělování do družstev. Mám jednoho začátečníka a pár rozumných lyžařů, kteří jdou se mnou do Kidsparku oprášit svůj styl. Podobně jako minulý týden jim vyslovuji veřejnou pochvalu. Rozdělování tentokrát probíhá u vajíčka, je to rozhodně lepší a většina mých adoptovaných lyžařů se stává během půlhodinky členy jednotlivých družstev. Na konec u mne zůstávají tři. Postupně je zasvěcuji do tajů lyžování, zpočátku to jde ztuha, ale při odpoledním lyžování i jim fičí vítr kolem uší.

Počasí se vylepšuje, na počátku vysoká oblačnost, kolem desáté je opět na rakouské straně Šumavy to protivné sluníčko. Další jobovka. Jednomu z našich lyžařů se rozpadlo vázání, únava materiálu, spravit se to evidentně nedá. Zatím mu půjčuji svoje lyže a tím se definitivně zbavuji pro dnešní den možnosti lyžovat. Pobíhám po svahu kolem svých svěřenců jako kvočna a radím. No kvočna, to vlastně není ten správný výraz, spíše jako opelichaný šumavský medvěd. Družstva jsou rozdělena, instruktoři přiděleni, začíná vlastní lyžování.

Na oběd se scházíme v obvyklém čase. Zkušení deváťáci nakupují v restauraci, vypadá to, že dnes vede pizza. Probíhá porada vedení, upravujeme složení družstev, někdo nahoru, někdo dolů, podle schopností. Po obědě přidělování definitivních barev dresů, převlékání. Pokračujeme v lyžování ve slunném odpoledni. Mé začátečnice směle šusují, prvotní obavy z rána jsou ty tam. Na zem padají jen zřídka. Sleduji je z prosklené Fichtl kavárny. Dostávají drobná zadání, která mají plnit. Poslední“ „Budete lyžovat nejméně půl hodiny bez přerušení.“ Zvládají to. Pro mne zatím připomenutí domova. V kavárně je česká maminka s dítětem zhruba ve věku mého vnuka, který by se mnou taky rád vyrazil lyžovat. Po chvíli se ukazuje, že mají stejné jméno Jakub a při odchodu se zvědavě ptám, jak je starý. Neuvěřitelné datum jejich narození dělí jediný den. Musím to našemu Kubovi říct, že už jsem mu na horách našel parťáka…

Po slušném lyžování se scházíme u autobusu v 16:00. Nakládáme, odjíždíme ze skiareálu mezi posledními, na parkovišti zůstává pouze jeden český autobus. Asi i proto se při večerce jeden dívčí pokoj paní učitelky ptá: „A to i zítra pojedeme z těch hor tak pozdě?“ Asi netuší, že na šumavských horách jsme pořád nebo je to dlouhé lyžování vyčerpalo.

Po večeři krátké setkání, nejnutnější informace. V rozporu s děvčaty se jeden z nejmenších účastníků ptá, zda bychom si nemohli zítra přivstat, aby mohl brázdit manšestr. To nevím, co by na to slečny se zmiňovaným předchozím dotazem. Když jsem u ranního vstávání, jeden z chlapeckých pokojů v I. patře se probudil již kolem páté a svým hlaholem budil okolní pokoje. Deváťáci, sousedé těchto stachanovců, dostávají v případě recidivy, svolení přijít mne vzbudit a já po ránu vyrazím s těmito ranními ptáčaty na pastvu (procházku) kolem hotelu.

Snad tomu tak nebude. Je přesně 0:30. Dopisuji a kopíruji zpravodajství na web. Pokud ti rakousko-uherští pohrobci budou vstávat jako včera, čeká mne pouhých 4 a půl hodiny spánku. To si pište, že jim to pěkně spočítám. Dobrou noc.

Neděle
Jsme připraveni k odjezdu na druhý kurz. Minulý týden až na jednu neočekávanou situaci se lyžařsky vydařil. Nyní s sebou vezeme deváťáky, výběr 7.B a pár šesťáků.

Drobné drama začíná v sobotu. Mezi devátou a jedenáctou se postupně odhlašují tři účastníci kurzu. Všechny zřejmě přepadla viróza, další se odhlašuje ve chvíli, kdy jsem na pár minut usnul. Naplánoval jsem si hodinový osvěžující spánek a nic. Zpět k počítači a odstraňovat resty, připravit suplování na další týden atp. Trochu se hrozím dalších hodin, nakonec se číslo marodů zastavilo na pětce. No potěš pánbů, pokud si zárodky choroby  přivezeme i na hory.

Nakládáme, nastupujme, ale podobně jako minulý týden jeden frekventant chybí. Podle jeho slov byl na srazu včas. Ale ostatní tam chyběli. Byl přesně tam, kde bylo určeno. Vzpomněl jsem si návštěvu Barcelony. Tam v některých ulicích platí pravidlo o parkování v sudých a lichých týdnech. Mají na to i dopravní značku. Sudý vlevo, lichý vpravo. No má to jednu výjimku, když se většina rozhodne, že bude stát v rozporu se značkou. Pokutují toho kdo se vymyká, i když stojí správně. Vraťme s k našemu odjezdu, všichni naložili a opozdilec čeká na příjezd autobusu na Masarykově, dříve Suvorovově a ještě dříve Pražské ulici…

Odjíždíme, klidná cesta. U hotelu přistáváme krátce po šesté. Tentokrát skoro na minutu stejně jako naši spolubydlící ze Strakonic. To nevymyslíte, každý jedeme jinou vzdálenost, z jiného směru, ale sejdeme se v pár sekundách u vjezdu. Po krátkém rohování, každý vybíráme své místo na umisťování dětí do pokojů. Po zabydlení odcházíme na večeři. V určitém okamžiku došly řízky, ale hranolek a ostatního je dost. Kdo si počkal, obdržel novou várku slepičího z Brazílie a k tomu mohl přikusovat i smažené žampiony.

Po večeři poučení. Tady zjišťuji, že to nebude s některými úplně jednoduché. Sice jsme se na první pokus správně spočítali, ale některé dotazy byly „zajímavé“. Po představení instruktorů se jeden z lyžařů zeptal: „Můžu vám tykat?“ Pominu, že porušil všechny zásady dvorní etikety a striktních pravidel společenského chování, ale zřejmě to myslel upřímně. Nebylo mu vyhověno. Chlapče možná za pár let, ale to už zřejmě já budu po smrti. Další podstatná otázka. „Co mám dělat, já jsem zvyklý chodit spát už v osm večer a vy jste naplánovali večerku na desátou,“ Ujišťuji jej, že brzkému ulehnutí se určitě nebráníme. Upozorňuji  spolubydlící, že budou jako myšky. Zjišťuji, že opět se mi pár účastníků podepsalo do prezenčky TISKACÍM PÍSMEM, ale to jsem po kurzech již zvyklý tolerovat.

Krátké osobní volno. Příprava na večerku. Kontrola pokojů. Přicházím na pracovní poradu instruktorů a na stole leží dvě velké ryby, plnící funkci polštářů. Pravidelní čtenáři již ví, že děti sebou vozí různé důležité věci sloužící lyžování. Rodiče na schůzce na tyto předměty upozorňuji, všichni se zpravidla smějí, myslí si, že si vymýšlím. Ale tento hoch, pravděpodobně vášnivý rybář, má sebou určitě dva exempláře, které mají slušnou jateční rybí míru. Každý zhruba metr dlouhý a cca 20 – 30 cm vysoký. Polštáře ve tvaru ryb, to tady ještě nebylo. On by náš Rudolf bez těchto mazlíčků neusnul. To plně chápu a respektuji…

Celkem klidná noc, kupodivu. Minulý týden to bylo mnohem bouřlivější. Děti děkuji.