Zahajuji třetí lyžařské zpravodajství.
Předem sděluji, že možná budou problémy s fotodokumentací, protože wifi je zde skoro nepoužitelná a s mobilním internetem je to podobné. Hledáme náhradní řešení, ale je to složité.
Komentáře najdete na konci stránky.
Pátek
Čtvrtek
Několik postřehů z dnešního dne.
Na Lipně je zataženo -2st. Cestu tentokrát narušila nevolnost jednoho z našich lyžařů, ale i tak přistáváme na Hochfichtu v obvyklý čas.
Výsadek kombinovaného družstva běžkařů čtvrtého a pátého družstva. Sedm princezen a dva ochránci z řad osmáků pod vedením paní zástupkyně se vydávají do pohádkového lesa. Mají štěstí, protože v lese je čerstvý sníh a navíc na objednávku před nimi stopy upravuje rolba. Při „běžkování“ zažili spoustu zábavy. Při příchodu na Hochficht se ptají : „A to je všechno?“ Rádi by pokračovali dál, ale cesta končí, snad za rok nebo někdy s rodiči vyrazí do kouzelné šumavské nebo jiné panenské přírody. „Bylo to prima,“ shodují se. Princezny byly šikovné, bodygardi je uhlídali.
Na Hochfichtu vykládáme a jeden z našich lyžařů posílá kamaráda, aby nám sdělil, že nemá ani přilbu ani rukavice. Proč to neřeší, sám netuším, ale už stačil tuto skutečnost po telefonu sdělit mamince. Tyto digitální děti si zřejmě myslí, že mu chybějící věci pošle sms nebo přiletí dron. Stojí jako tvrdé y u autobusu a nevyvíjí žádnou činnost. Až po vyzvání pochopí, že s tím bude muset něco dělat. Vypůjčí si od kamaráda rukavice, půjčujeme mu čepici a kamarád s bolestí břicha zapůjčuje přilbu. Sláva bude moci lyžovat, poradili jsme se. Ani sms ani dron, ale prosba a aktivita jej dostala z beznadějné situace.
Další z našich lyžařů si při jízdě zoufá, že s holemi lyžuje poprvé. Do teď lyžoval bez nich. Jirkovi si odpoledne stěžuje, že ty hůlky mu úplně rozbili stabilitu. Výborný lyžař se musí vyrovnat s touto novou zkušeností. Letos mu to zatím dělá problémy, pořád musí vyrovnávat, ale za rok už bude určitě zase jezdit jako ďábel. Stabilizační zařízení v jeho hlavě se postupně touto novou zkušeností vyrovnává. Lyžuje rád, ale už ráno při první jízdě se těší, jak si odpoledne bude hrát se svým mobilem. Využívá aplikaci nebo hru, které říká Garáž a vyrábí a prodává auta a různé jiné výrobky.
Zhoršené počasí je znát na svazích počet lyžařů klesl. Trojka jezdí na snowbladech a užívá si to. Sníh je sice těžší, ale i přes to je jízda s malými lyžičkami zábavná. Na oběd se scházíme v obvyklou dobu. I v restauraci většina nachází po chvilce místo k sezení.
Při polední poradě se domlouváme na mírném zkrácení odpoledního lyžování. Některé děti začínají být unaveny a i počet marodů s různými bolístkami se zvyšuje. Jeden z nich má teplotu, chřipka k nám zřejmě dorazila přes hranici do Rakouska, ale spíše jsme si ji zavlekli z domova. Ani rakouský mráz ji nezabil. Lyžujeme do tří a nakládáme.
Po klidné cestě domů do Česka, zastavujeme v Horní Plané u Coopu. Je potřeba utratit poslední peníze a doplnit zásoby. Měna asi dochází, protože hned prvnímu u pokladny chybí pět korun. Rychle ho založím, aby fronta nestála. Uplyne sotva minuta a u druhé pokladny chybí pro změnu dvacka. Jestli to tak půjde dál, budu za chvíli bez hotovosti. Paní pokladní se usmívá a má pochopení zřejmě je na podobné situace zvyklá. Ostatní naštěstí počítají správně a já už nemusím plnit funkci pokladničky. I když někteří naši lyžaři jsou pěkní vykukové, spořílci nebo opatrní na cizí měnu. ¨Do podobné situace se dostal jeden z nich v poledne v restauraci. Nabral si jídlo a u pokladny zjišťuje, že mu jedno euro chybí. Co teď? Odříznout z řízku potřebnou část nebo vrátit část hranolek, ale kolik. Situaci mu pomáhá řešit pan učitel a jedno euro mu věnuje. „Ty nemáš peníze?“ ptá se. „Mám, ale na hotelu, celých šedesát euro.“ Nechtěl sebou vozit celou hotovost, ale udělal špatný rozpočet. K jeho cti je třeba dodat, že hned po návratu přináší dlužnou částku. I slečna, které jsem půjčil dvacku, mi ji hned vrací. Jen ten kolega s pětikorunou zatím nezareagoval, buď už opravdu nemá nebo se mu zdálo to spropitné dostatečné.
Do večeře probíhá předběžné balení a příprava na koupání, Na večeři odcházíme v šest a hned poté se plavci přesunují do autobusu. Již ráno jsem zjistil, že jeden z našich lyžařů měl plaveckou výbavu už sebou na Hochfichtu. Zřejmě vycházel z reklamní kampaně z lyží rovnou do vody. Narušili jsme mu tuto vizi cestou do hotelu a večeří. Plavání proběhlo jako vždy bez problémů. Jenom ve Frymburku nás čeká další překvapení. Tady pořád dochází k nějakým inovacím. Tentokrát přesunuli turnikety za šatnu až k bazénu. To znamená, že pokaždé, třeba když jdete na toaletu si musíte čipnout. Pro běžné návštěvníky to asi není problém, ale pro nás ano. Nemůžeme rozdat padesát čipú a pak trnout kolik se nám jich vrátí. Minule jsme museli zaplatit za klíč, který se ztratil během patnácti metrů po cestě od skříňky k pokladně. Má to i jednu výhodu, neplatili jsme za překročení časového limitu. Jak děti vyřešili problém s turniketem? Prostě jej podlezli nebo přeskočili. Takové běžné české řešení.
Na hotelu zatím připravujeme naše marody k odvozu domů. Davida si tatínek vyzvedl už po příjezdu na hotel. Karel se Samem balí a odjíždějí po deváté. Vypadá to, že semínko chřipky bylo zaseto. Uvidíme ráno a v příštích dnech. Klukům přejeme brzké uzdravení.
Večerka v obvyklou hodinu. Zdravíme do Rudné a okolí. Zítra nás máte doma. Předpkládaný příjezd kolem půl osmé. Dobrou noc.
Středa
Po ránu je zřejmé, že předpověď počasí se tentokrát, bohužel, naplnila. Na Lipně je zataženo, nízká oblačnost. Obvyklý rituál – budíček, hygiena, snídaně, nástup do autobusu. Při buzení většina pokojů tvrdě spí. Dnes vyhrál diplom účastníka poplety Vojta. Do autobusu přichází poslední, protože nemohl najít druhou botu v prostoru šatny 2x2 metry.
Cesta v klidu. Poprvé zastavujeme v běžeckém areálu Schöneben. První družstvo vybíhá do stopy a zdokonaluje své běžecké umění. My pokračujeme s drobnou časovou ztrátou na Hochficht. Ve středisku je zataženo a tomu odpovídá snížený počet aut na parkovišti. Proti včerejšku asi o třetinu nižší, ale i tak je pořád lyžařů dost.
Se snowblady odchází dvojka. My ostatní postupně opět zkoušíme všechny svahy. Počasí je sice horší než v minulých dnech, ale svahy a sníh jsou výborné. I lyžařů je znatelně méně, fronty u vleků jsou minimální. Postupně se všichni scházíme na široké sjezdovce Rehberg, která umožňuje kvalitní nácvik lyžování. Dvojkaři si užívají jízdu na krátkých lyžích. I začátečníci využívají tento svah a za pomoci dalších družstev zdolávají nástrahy jízdy na kotvě. Lyžař a instruktor musí být pořád ve střehu. Dnes se o tom přesvědčil Honza. Nejdříve se k velké radosti svých svěřenců zasekl v tuniketu a cgvíli trvalo než své dlouhé tělo vyprostil. Potom s úžasem sledoval jak jeden z jeho svěřenců, po důkladném poučení kam budou pokračovat dál, jede úplně jiným směrem. Po rychlé stíhací jízdě, následuje zhruba sto metrů stoupání k ostatním,. Na otázku proč tam šikula jel. Se mu dostává bezelstné a časté odpovědi od tohoto klučiny:”Já jsem myslel…” Je hézké, že myslí, občas by mohl I poslouchat.
K obědu se scházíme v poledne. Běžkaři byli dnes v restauraci dříve a tak obsadili stoly. Běžky se vydařily. Větší spokojenost vyjadřují osmáci, přítomným šesťákům v družstvu jiná fyzická námaha příliš nesvědčila. U oběda vede pizza, tomu odpovídá I fronta u této pochutiny.
Odpoledne začíná sněžit, paradoxně to pomáhá k lepšímu lyžování. Svahy mají lepší povrch a ostatních lyžařů rapidně ubývá. I mé družstvo začátečníků přejíždní na Schwarcwaldskou stranu. Zpět se vracíme po čevenočerné sjezdovce a absolvujeme jízdu bez pádu. Při lyžování I já zažil se svými svěřenci jednu krtitickou chvilku. Přijíždíme k vleku, v klidu se chystáme k nástupu, Najednou Kryštof z nepochopitelního důvodu vyrazí do skoro zavřeného startovacího zařízení. Pochopitelně za ním padá. Naštěstí leží, sedačka jede nad ním. Obsluha zastavuje vlek a pomáhá mu nastoupit. V té chvíli zjišťuji, že rychle reagovali, protože snížili celý nájezd a proto sedačka Kryštofa neuhodila. S úsměvem odchází chlapík do velína. Mě do smíchu moc není, ale dobře to dopadlo. U autobusu se scházíme před čtvrtou. Nakládáme a míříme pro dvojku, která vyrazila na běžky. Sněží.
V této chvíli idyla končí a začíná martyrium zvané sněhové řetězy. Středa je kritický den a teď se to má v plném rozsahu potvrdit. Při jízdě do kopce k Schönebenu nás zastavují klouzající auta. Ztrácíme rychlost a jsme nuceni couvat. Osobáky zatím nasazují řetězy a za pár minut projíždí okolo pluh, který solí. Čekáme, než nás minou osobáky jedoucí na českou stranu. Asi po půl hodině opět vyjíždíme, kopec zdoláváme v pohodě. Na kopci nabíráme běžkaře, kteří si zpestřují čekání v areálu sjížděním kopečků a závoděním. Dvojkařům se běžkování náramně líbilo. Našly se pochopitelně i výjimky. Laura s Jakubem se při jednom sjezdu do sebe zapletli tak, že vytvořili slušný gordický uzel. Jirkovi dalo slušnou námahu je od sebe oddělit.
Máme naloženo a pokračujeme domů s přesvědčením, že nejhorší máme za sebou. Mýlíme se. I na naší straně sněží, ne moc intenzivně, ale vytrvale. Prochladlá silnice vede k tomu, že se vytváří ledovka. Sice nás nečekají žádné výrazné kopce, ale i mírné brdky zastavují osobáky bez řetězů. Nejdelší čekání nás čeká za Bližší Lhotou. Mírný kopeček vyřazuje s činnosti postupně asi osm aut, která blokují úzkou silničku. Předjíždět se nedá. Cestou potkáváme celebrity. Herec Robert Jaskow briskně nasazuje řetězy a odjíždí, to cvičitelka Šípková bezradně sedí v autě a neví co dál. Naštěstí naši mechanici Jirka s Honzou ji řetězy nasadí a poradí jak dále šoférovat. Systém sněžných řetězů měla výborný, samoutahovací, jen mají trochu obavu, že s ním pojede až do Prahy, protože nebude schopná řetězy sundat. Ale abych se neposmíval jenom celebritám na cestě bylo i spousta bezejmenných, kteří si nevěděli rady. Naštěstí byly po ruce Jirka s Honzou. Postupně obsluhují asi dalších šest aut. Díky jejich aktivitě můžeme po hodince pokračovat. Ještě jednou se zastavíme na státní, ale to již není takové zdržení. I tak do hotelu přijíždíme krátce před sedmou. I tak je na pováženou, že zhruba třetina běžných aut řetězy sebou na této šumavské propojce do Rakouska nevozí,
U večeře dnes vedou hranolky a buchtičky se šodó.
Výlet do aquaparku vzhledem k pozdnímu příjezdu je zrušen. Krátké poučení o dalším průběhu kurzu.
Příprava na večerku, večerka. Dobrou noc.
Třetí kritický den jsme překonali, sice s dopravmí anabází, ale s úsměvem a v dobré náladě.
Úterý
Dnešní den se velmi vydařil.
Při budíčku většina pokojů tvrdě spí. U snídaně vedou mezi hochy párky, Do autobusu jsme se tentokrát nalodili bez zvláštních problémů. Od hotelu vyrážíme krátce po osmé. Na Lipně je sedm pod nulou.
Do střediska přijíždíme po deváté. Máme sice výborný čas na dojezd, ale mezi autobusy zaujímáme až deváté místo a stojíme daleko na parkovišti. I osobáků je tu více než včera. Za vše může krásné počasí a výborné podmínky. Jednička odchází lyžovat se snowblady, což jsou krátké lyže. Vázání instruktoři nastavili jednotlivcům včera. Lyžaři měli jediný úkol, udržet v paměti přes noc číslo lyží od 1 do 12. I tak se tomu jednomu z nich nepodařilo. Zapamatovat si číslo do druhého dne bylo nad jeho síly. Zřejmě diívoké sny. Nezbývá než vázání upravit na míru u autobusu.
Dopoledne lyžujeme o sto šest. I začátečníci po ranní rozcvičce v Kidsparku ochutnávají ostatní svahy. Postupně jsme zdolali Hochficht i Hraničník. Občas nějaký pád, ale s úsměvem a v pohodě. Krátké lyže tentokrát moc nenadchly. Hoši s jedničky chtějí jezdit hlavně rychle a to tato pomůcka, pokud neudržujete správný styl úplně neumožňuje. A učit se, to bolí…
V poledne se scházíme k oddechu v restauraci. Dnes tam není takový přetlak, většina našich lyžařů dokáže po relativně krátkém čase najít místo u stolu. Shodujeme se lyžování je parádní, ale množství lyžařů je značné. Takže rekord drží Honza se svým družstvem, kterému se podařilo jednou stát ve frontě až deset minut.
I odpolední lyžování je výtečné. U autobusu se scházíme ve tři čtvrtě na čtyři. Nakládáme, balíme. Odjíždíme těsně před čtvrtou. Po cestě se stavíme na nákup v Coopu v Horní Plané. Obvyklé doplňování zásob – cola, brambůrky, sladkosti. Mimo toto zboží je překvapivým nákupem plátkový sýr a šunkový salám. U snídaně si mohou všichni nabrat dostatek salámu i sýra. Proč to hoši nakupují, nechápu. Večer se dozvídám, že v prodejně měli sýry a salám mnohem kvalitnější…Jsme rád, že naši mladí svěřenci dbají na kvalitní výběr potravin, to je chvályhodné,
Před večeří studium. Po večeři krátké hodnocení dne a seznámení s programem na středu. Další družstvo čekají krátké lyže a dvě družstva půjdou na běžky. Počasí se má trochu zkazit. Zataženo a mírné sněžení možná odradí některé z lyžařů a v areálu bude volněji. Uvidíme. Večer pojedeme do aquaparku Frymburk.
Následuje osobní volno. Někteří jej využívají k dělání úkolů. Většina hochů z osmé třídy hraje v herně pinponk. Další se věnují jiným činnostem. Vedou ty digitální. Vstupuji do jednoho z pokojů, kde tři hoši, každý individuálně paří nějakou hru na telefonu. Do toho řve na plno puštěná televize. Prostě ideálně trávený večer. Hoši jsou evidentně spokojeni. Kde jsou ty časy, kdy hráli děti na pokojích společenské hry, jak rád bych byl za obyčejnou flašku. Tyto časy jsou asi nenávratně pryč.
Pondělí
Budíček v 7:00, hygiena, úklid. V 7:20 snídaně. Při buzení děvčat je jeden pokoj vzhůru, ostatní tvrdě spí. Asi jsem s tou jedenáctou včera večer byl hodně naivní.
Plánovaný odjezd v 8:00. Plán ovšem neznamená skutečnost. Jednotliví nešťastníci běhají zpátky na pokoje pro různé věci. Tady je to trochu složitější, protože musí do recepce pro klíč, během cca minimálně 80 – 100 metrů na pokoj a zpět. Dnešní vracená má jednoznačného vítěze. Když už byli takřka všichni v autobuse, blíží se klidným krokem jeden z frekventantů. Je na něm trochu divné, že má sice batůžek, ale nemá bundu. „Kde ji máš ?“ ptám se. „Nechal jsem ji asi v jídelně“, dozvídám se. Tam, ale žádná nebyla. Vrací se na pokoj a objevuje bundu. A opět klidným krokem a s lehkým úsměvem na rtech kráčí k autobusu. Co na tom, že tam čeká 56 natěšených lyžařů. Při nástupu do autobusu bezelstně hlásí: „Nemám přilbu.“ Jirka jeho sdělení úplně nechápe, pojede bez ní ? On se v klidu hrne do autobusu. Je zastaven a vrácen zpět. Takže recepce, klíč, 100 m, pokoj, helma, 100 m, recepce, klíč, autobus. Nutno konstatovat, že teď se trochu dostal do stresu a přesun probíhá ne poklusem, ale cupitavým během. Jsme všichni, konečně odjíždíme. Už se úplně nedivím, že někomu chyběl pas a druhému bačkůrky. Řekl bych něco o věrném obraze, ale raději to nebudu rozvádět. Protože já u oběda zjistil, že má svačina zůstala v pokoji, asi je to infekční a i já chytil virus.
Přesun na Hochficht v pohodě. Provází nás sluníčko a předjíždí spousta aut. Dnes zřejmě bude ve středisku plno. Zvládáme vyložit, vybrat lyže, obout boty, rozdělit permice, předat dresy. Na parkovišti není k hnutí, obsazena jsou všechna místa a další přijíždí. Před desátou jsou všichni na svahu. Jí ze začátečníky pilujeme základy u restaurace. Ostatní sjíždí poprvé kopec. Ukazuje se, že dochází k posílení mého družstva. Důkladně se všech ptáme, jak jsou na tom s lyžařským uměním a vyzýváme je, aby nepřeceňovali své umění. I tak vždy na kopec pronikne nějaký ilegál, který má o svém umění vysoké mínění, ale realita je trochu jiná. Při poučení musím příště jasně zdůraznit, že sjezdovka ze Smrčiny není žádná cvičná loučka.
Počasí je parádní, sluníčko, sjezdovky výborné. Jen těch lidí je tady nějak více, než jsme zvyklí. Čekat tři až pět minut ve frontě, to je pěkný opruz. Přece jenom v lednu je tady větší klid. Družstva se postupně rozptylují po areálu. Máme zprávy z domova, že zelené je dobře vidět na web kamerách. Naše barvy jsou červená, oranžová popelářská, zelená, modrá tmavá i světlá a žlutá. Zatím jsme jiná družstva v rozlišovacích neviděli, takže pokud uvidíte barvičky, jsme to my.
V poledne se scházíme v restauraci a tady nás čeká peklo. O volná místa je boj. Některé slabší povahy konzumují ve stoje. Situace se nelepší ani po hodině, pořád je plno. Ale ti akční z našich svěřenců si dokáží poradit, ostatní se to snad postupně naučí. Při poradě se shodujeme, že lyžování je výborné a na Schwarcwaldské straně jsou i sjezdovky poloprázdné. Tam já bohužel se svými začátečníky zatím nemohu. Dopoledne jsme zvládli v Kidsparku, tam naštěstí žádná velká fronta nebyla. Odpoledne jsme se kabinkou vydali k tunelu. Tam to po dvou jízdách bylo horší, objevila se tam další družstva, čekání i délka jízdy jsou neúnosné. A tak opouštíme tuto lokalitu a sjíždíme Vaškovu louku. Bez mnoha k pádů to nejde, ale Dan i Bára to snáší statečně. Krištof s Karolínou se do toho dostali a vedou si zkušeně. Odpoledne si užíváme prázdnou sjezdovku a používáme zdejší novinku kabinkovou lanovku. S přibývajícím časem se fronty zmenšují a kolem třetí je to ze sjezdovky rovnou do lanovky.
Končíme kolem čtvrté. Vracíme k autobusu a ukládáme materiál. Ani tato část se neobejde bez zajímavých příhod. Když už jsme všichni na palubě a kontroluji počty, zjišťuji, že nemáme Viktora. „Kde je?“, ptám se. „Asi na záchodě. Byl tam někdo,“ zjišťuji od Vojty s Markem, kteří se právě vrátili z oněch prostor. „Ne,“ dozvídám se. Sedíme a čekáme. Najednou se dotyčný objeví. Je sice přezutý, ale nese lyže. „Že by si zařídil mimořádný servis,“ uvažuji v duchu, „šikovný takový malý a vyřídí si to v cizím jazyce.“ Jak tušíte, není to tak. Vysvětlení je prostší, při návratu ze sjezdovky, si došel na záchod a lyže postavil do stojanu. Naštěstí si vzpomněl, že je tam nechal a vyrazil pro ně. Nikomu nic neřekl. Pravda, už při přezouvání jsme vedli zajímavou debatu. Nemohl najít vak, respektive tašku na boty. Tvrdil, že je celá černá. Byla, ale na ní byly obrovské dva žlutočervené pruhy. Co chcete po sparťanech. Fotbalové družstvo řídí zmrzlinář. Sice pochopil, že zahraničních posil nemůže být tolik. To bylo poučení z mizerného fotbalového podzimu. Proto přes zimu nakoupili další čtyři cizince… I Viktor snad příště řekne: „Černá se dvěma výraznými pruhy…“
Zpáteční cesta OK. V půl šesté přistáváme u hotelu. Večeře v 18:15. Vedou řízky a bramborový salát. Následuje typické slovenské jídlo – halušky se zelím a uzeninou. Gurmeti končí zemlbábou.
Po večeři schůzka v klubovně. Rozbor dnešního dne a hry. Během večera se od obsluhy dovídáme, že jednomu z našich chlapců se zdá, že na toaletě je mnoho toaletního papíru a proto přebytky vyhazuje oknem. Ke cti mu slouží, že se přiznal. Kladné body za odvahu. Proč to udělal neví. Když je s rodiči v hotelu tak to nedělají a v hotelu již někdy byl. Asi nějaké Jedna poznámka pod čarou. Nemáme sebou gentelmany. V klubovně se usadí na pohovkách a dívky nechají sedět na zemi. Hoši styďte se. Uvidíme příště.
První lyžařský den je za námi a o různé zážitky není nouze.Všichni jsou OK Dobrou noc.
Neděle
Všichni dorazili na sraz s předstihem, ač byly děti na schůzce informovány o změně odjezdu. Řekl bych, že to nakonec bylo dobře, protože tu zapomenutý pas, tu bačkory. Odjeli jsme nakonec skoro v plánovaný čas.
Cesta proběhla v klidu. Absolvovali jsme naši obvyklou zastávku v Budějovicích. K hotelu přijíždíme krátce před půl sedmou. Vyložení věcí a ubytování standardní. Děvčata 4 pokoje po čtyřech, chlapci různé kombinace od dvoulůžkových po pětilůžkový pokoj. Po odchodu od autobusu zůstávají dvě zavazadla, která nikomu nechybí – batoh a boty na lyže. Snad ty siroty někomu udáme.
V sedm hodin bohatá večeře. Zdá se, že vedou těstoviny a ovocné knedlíky. Někteří jedí pouze lehce, jsou ještě bohatě vybaveni z domova. Po večeři procházím pokoje a při kontrole se mi děvčata předvádí v nějakých absurdních snad plyšových modelech. Viz fotogalerie. Nevím, proč neustále do pokynů píšu, že si mají brát pouze nutné věci. Možná, že to jsou poslední módní výstřelky na diskotéku.
Večer poučení o kurzu a BOZP, využíváme k tomu klučičí chodbu. Podaří se nám předat věci, které ještě před hodinou nikomu nepatřily, siroty mají své majitele.
Večerka ve 22:00. To, ale ve většině pokojů neznamená spánek. Větší klid už je po jedenácté večerní.
Formát pro tisk