Expedice Apalucha aneb jaký byl zimní tábor

Expedice Apalucha

Letošní zimní tábor, tedy expedice, byla jiná než všechny předchozí na Dřípatce v Prachaticích. Před mnoha lety jsme na Dřípatku jezdili jako malá partička dětí a dospělých, neholdující bujarým silvestrovským oslavám. Tento stav vydržel až do loňského tábora. Tento tábor už ale nebyl o malé partičce, ale o skupině téměř třiceti lidí, z toho bylo přes dvacet dětí. Tento stav se nakonec ukázal jako maximálně použitelný vzhledem k vaření na jednom vařiči. Nebýt totiž mnoha odpadlíků bylo dětí téměř třicet.

Nejmladším účastníkům expedice byly 4 roky, nejstaršímu 14 a o tuto bandičku se staralo 5 dospěláků a částečně dva další, kteří se akce nezúčastnili celé.

Program byl velmi bohatý. Po příjezdu v neděli se určila čtyři družstva, která si vymyslela názvy Mrazíci, Lasičky, Koumáci a Černá ruka. V pondělí se hrály například skalní “tajemné malby", kde dvoučlenné týmy vědců měly za úkol objevit a co nejpřesněji překreslit do svých notesů malby, nebo Dobrý den, pojďte ven, skládanka, co do přírody nepatří, dostihy, indiáni. V úterý se hrálo například Odhalte tajného agenta a pěkný byl hudebně - dramatický večer. Pro děti, narozdíl od dospělých, byl rovněž velkou atrakcí plavecký bazén.

V den Silvestra, což byla středa, proběhly například veselé a račí závody, slepecká dráha, Myšičkárna, různé doplňovačky, dobývání hor, červený - bílý, pohádkové dvojice, popletené pohádky a jiné. Silvestrovský večer byl samozřejmě slavnostní. V jídelně na děti čekalo několik plat chlebíčků a spousta sladkých a slaných dobrot. Před jídlem jsme si při svíčkách povídali, kdo by si co v novém roce přál, a pak se mohlo začít s hodováním. Inu, dospělý by se vrhl na chlebíčky, děti se vrhly na slanosti a sladkosti. :-) Poté následoval karneval.

Před půlnocí jsme se vydali na stráň na okraji města a sledovali oficiální i soukromé ohňostroje. Také jsme si udělali svůj ohňostroj z darovaných světlic. Nutno dodat, že pro bezpečnost dětí se ohňostroj odpaloval za zídkou. Koukání na ohnivé efekty bylo dlouhé a teploty pod nulou, proto jsme pádili rychle domů. Tedy, ještě jsme nemohli opomenout tradiční zapalování prskavek. Každý si prostě zaprskal. Půlnoční přípitek dětskými bublinkami se konal již za tepla v budově po půlnoci. V letošní zimě a velkém počtu jsme venkovní přípitek prostě zavrhli.

Ve čtvrtek po Silvestru se hrála třeba Rozplétaná. Děti si také nacvičily divadelní pohádkové scénky, které pak sehrály odpoledne na pódiu loutkového divadla v muzeu České loutky a cirkusu v Prachaticích (patřícímu pražskému Národnímu muzeu). Večer se také uskutečnila jednoduchá stezka odvahy, jestli se tomu tedy dá tak říkat.

V pátek, den před odjezdem, nás čekal hlavní cíl expedice, výstup na Apaluchu (vrchol hory Libín, 1093 m. n. m.). Rozdělili jsme se na tři skupiny. Ti starší šli na vrchol Apaluchy, ti nejmladší na vrchol městského parku a odpoledne na výstavu o Madagaskaru a jeden jednodenní marod zůstal v posteli.

Celkově byl tábor velmi povedený a z mého pohledu “muže od plotny“ se jednalo skoro o obžerství. :-) Takového jídla, co vám budu vyprávět. Kdo chtěl, chlebíčky jsme dojídali ještě druhý den, kuřátka dva dny, brambůrky se nesnědli ani do odjezdu, nesmím opomenout zmrzlinové poháry, naší tradiční legrační silvestrovskou polévku s makaróny, výtečnou krupicovou kaši... U sladké kaše se musím pozastavit. Jedna holčička s odporem prohlásila, že jí nejí a jíst nebude. Za dvě hodiny se nad ní olizovala až za ušima. Ale to je běžná táborová praxe. Jediné jídlo, které se příliš nepovedlo, byl guláš. Zapomněl jsem totiž před zahuštěním na koření...

Inu, diplomy jsou rozdány, ale na Dřípatku se vydáme ještě v březnu, to bude tábor o jarních prázdninách, a tím tedy pouze pro některé. Na další tábory si musíme počkat až do léta.

Zbyšek Prágr

Už tam budem?

Dobytí Apaluchy. Skupinka 14 dětí a dospělých, mráz, ale jasno a bezvětří. Vydáváme se v pozdním dopoledni z tábora, vybaveni velmi teplým oblečením a svačinami. V informačním centru na náměstí v Prachaticích si ujasňuji trasu a pak vyrážíme po červené na vrchol Libín, vzdálený 7,5 km. Přestože nejmenší děti jsme nechali Aleně a Lucce, které s nimi vyšly na mnohem kratší túru, už kousek za městem slyším první: „Kdy už tam budem?“ Kdybych si dělala čárky, kolikrát jsem tuto větičku v různých obměnách, jako: „Už tam budeme?“ , „Jak je to ještě daleko?“ , „Kolik je to ještě kilometrů?“ atd. během výstupu slyšela, asi by mi jeden papír nestačil. Přesto, že podmínky pro výpravu byly téměř ideální, některé děti jsou naprosto neochotné kamkoliv chodit a trasa dlouhá necelých 8 kilometrů, která navíc vede do kopce, pro ně znamená totéž co mučení. Také tomu odpovídala naše rychlost – na Libín, vlastně pardon, Apaluchu - jsme se šourali „závratnou“ rychlostí něco málo přes 2 km/h. Po pravdě - mohlo za to jen několik jedinců, na které ti ostatní neustále museli čekat...

Konečně jsme mezi stromy zahlédli věž rozhledny. Také cesta už v tomto úseku vedla téměř vodorovně, po hřebeni, a tak jsme se kolem půl druhé usadili v malé restauraci a zahřívali se buď teplým čajem či polévkou. Vidina času, kdy se začíná stmívat a naší dosavadní cestovní rychlosti nás však již za půl hodinky vyhnala na poslední část výstupu – po schodech na věž rozhledny. Přes nějaké slabé protesty jsme se tam nakonec opravdu dostali všichni a to úplně bez problémů (také jde jen o 149 schodů). Výhled byl krásný. Největší atrakcí pro naše expedičníky však nebyl pohled na lehce zasněžené a „namražené“ okolí, ale klouzačka na rozhledně. Věž má nekrytý vrch a tak střed vyhlídkové plochy zpestřilo kluzké ledové zrcadlo. Dostat děti k jedné straně kvůli společné fotce mě stálo víc námahy než celý výstup na věž, ale povedlo se.

Odpočaté děti a trasa z kopce slibovaly poněkud větší rychlost postupu. První kilometry to ale nebylo vidět – místo postupu krok-odpočinek-krok nás teď pro změnu brzdila zasněžená cesta. Nene, sněhu nebylo tolik, abychom se jím museli těžce prodírat, ale právě tolik, aby se na něm dalo jakš-takš klouzat. Jezdilo se po batozích, taškách nebo jen tak „bez nářadí“, v sedě, leže, jak se dalo. Když se pak děti i téhle taškařice nabažily, další cesta byla opravdu rychlá a zbyla nám chvilka i na další klouzandu, tentokrát na zamrzlém rybníce v Libínském Sedle. Dál už jsme se po zbytcích Zlaté stezky dopravili až do Prachatic a do vytopené chaty jsme přicházeli se počátkem soumraku.

Až někdy budete chtít své děti po zásluze potrestat, přimlouvám se, aby jste jim alespoň jeden výprask odpustili :). On totiž nás pohyb po Zlaté stezce vypadal spíš jako návrat opilců z bujaré zábavy, na kluzkém terénu se věčně někdo
z nás válel po zemi a o naražená „pozadí“ nouze nebyla...

Závěrem tedy shrnu: ačkoliv ne vše bylo dokonalé, stanovený cíl expedice byl splněn, vrchol Apalucha je dobyt(!). Bolavé nohy už určitě přebolely a namodralé zadnice se hojí a já věřím, že se výšlap nakonec líbil všem a vzpomínky na něj budou dobré.

Věra Bartáková

Fotogalerie