Příjezd domů
19:30 - ve 20:10 přistáváme u školy
18:00 České Budějovice - předpokládaný příjezd Rudná 20:15
Pátek
Aktuální zpravodajství 13:25
Čtvrtek
V noci opět mírně sněžilo. Při cestě autobusem to vypadá výborně, opět se díváme na panoramata Šumavy zalitá sluncem. Počasí věští krásný den. Dnešek bude věnován běžkování. Dopoledne se vydá na výlet jednička, odpoledne trojka. Vývoj počasí sledují lyžaři v Rakousku i v Čechách. Do areálu přijíždíme v obvyklý čas, ve čtvrt na deset. Osobáky už zabírají dvě třetiny a autobusy postupně plní přidělená místa. Nakonec kole oběda napočítám 18 autobusů. Minulý týden jich bylo maximálně sedm. Do areálu s námi vyjela i Nasťa, která statečně o berlích běží do bufetu.
Podmínky pro lyžování jsou opět ideální, svahy zalité sluncem a sjezdovky výborně upravené. Uvidíme, co s areálem udělá návštěvnost. Jednička nazouvá běžky a pod vedením Tomáše vyráží vstříc běžeckému dobrodružství. Trochu komplikované to má Václav, protože si zapomněl na hotelu pásek a tak mu intenzivně padají kalhoty. Neustále si je snaží přidržovat, ale odrážet se holemi, kontrolovat nezvyklý pohyb při „běhu“ a pohybovat se směrem vpřed je při jeho výšce skoro nesplnitelný úkol. Snaží se a zvládá to. Skupina se vydává směrem na Schöneben tzv. severní trasou. Nejprve stoupání, pak mírné klesání a opět stoupání. Prkýnka jsou neposlušná, nemůžete se opřít do boty a v této kombinaci to vyvolává spoustu pádů. Výlet je završen bonbonkem. Tomáš našel cestu, která vede přímo na sjezdovku. Stopa není prošláplá a tak se statečně probíjí vpřed místy po kolena ve sněhu. Někteří nedbají dobré rady jej následovat ve vyšláplé stopě; za to jsou odměňováni okamžitě pádem do sněhové peřiny. Ani pohyb po modré sjezdovce v její dolní části není bez problémů. V televizi to vypadá tak jednoduše, lyžařky a lyžaři v pohodě sjíždějí v jakémkoliv terénu. Naše parta dělá lavóry každých pár metrů. Zvládli to, hurá do bufetu.
My ostatní lyžujeme o sto šest. Konečně jsme zažili i frontu u vleku, trvala asi 5 minut. Trojka i čtyřka se vydává na prohlídku dalších sjezdovek areálu. Jedeme lanovkou na kopec Zweiselberg. Sluníme se u tamního bufetu. Po chvilce odpočinku a mírného dohadování se vydáváme zpět po černočerné sjezdovce 7a. To ale našim svěřencům neříkáme. V horní části probíhají závody a tak je koridor zúžena na polovinu. Rozvážně se suneme po sjezdovce. Nejprve společně, asi v půlce svahu nám trojka ujíždí. Ač se jedná o nejnáročnější svah, nikdo nepadá. Před závěrečným padákem vydávám instrukce kudy dál. Najednou mi ustřelí lyže a jediný, kdo se válí po zemi, jsem já. Jedu po svahu asi dvacet metrů a nedá se to zastavit. Za mnou rýha jak od mamuta, ale nakonec jsem zabrzdil. S námahou se zvedám a děti mají upřímnou starost, zda se mi něco nestalo. Ne, jsem v pořádku, ale zaboboval jsem si skvěle. Pak už bez úhony dorážíme na oběd.
V bufetu obvyklý postup - pizza, hranolky. Včera jsem na pokoji sledoval Honzu - v ruce měl hrst centíků, malých kovových plíšků. Ptám se jej, co s tím bude dělat. Povídá, že počítá, kolik mu jich zbylo a co si za ně může koupit. Nevím, zda to měl drobné jenom z nákupů tady, trochu o tom pochybuji. Vypadá to spíš, že se na něj složila celá široká rodina a vyhrábla drobné z různých skrýší. Už se těším, jak bude stát u kasy a tam s paní pokladní počítat tyhlety knoflíky. Tentokrát je bufet nabitý k prasknutí (jaká změna proti včerejšku, kdy jsme tady byli skoro sami). Všichni nakonec nachází stoly a občerstvují se.
Po obědě vyráží na běžkařskou túru trojka vedená paní učitelkou. Nakonec se asi o túře nedá ani mluvit, protože při usilovné chůzi zvládli za více než dvě hodiny necelé tři kilometry. Ale zážitků bylo spoustu. Při návratu k autobusu z nich úplně nečiší to nadšení, které sdíleli ostatní běžkaři, byla to dřina. Bára hlásí, že spadla 150x, to se mi moc nezdá, protože by padala každých dvacet metrů. Paní učitelka potvrzuje, že ale není daleko od pravdy. Holky prý padaly jako hrušky a to při pohybu nahoru i při pohybu dolů. Ale vše berou s úsměvem a v pohodě. Mám trochu obavu, že někteří z nich se příště budou snažit běžkařskému zážitku nenápadně vyhnout. Ale možné se pletu a oni překvapí, protože tak nádherně zapadaný les, klid a ticho v Rudné ani v okolí nenajdou. Pohádkové scenerie všechny uchvátili, ač jim po těle tekly čůrky potu.
My ostatní lyžujeme, včetně Václava, kterému Tomáš půjčil vlastní pásek. Občas došlo i k drobnému pádu. Vítězem dnešní soutěže o mistra pádu byl asi Honza. Při druhé odpolední jízdě po modré dvojce úplně neodhadl rychlost při dojezdu k vleku a v prudké levotočivé zatáčce jej to vyneslo mimo trať. Zboural část plůtku a vytvořil tak nový průjezd. Po chvilce se zvedá a stěžuje si na bolest zad a nohy. Naštěstí se nejedná o nic vážného a chvilka odpočinku v bufetu to vyléčila. U autobusu se scházíme před čtvrtou. Zatím nám chybí skupina běžkařů s paní učitelkou. Důvody jsem vysvětlil výše, ale nakonec i oni doběhnou po svých k autobusu a můžeme odjet.
Po večeři instrukce k zítřejšímu odjezdu a z nabídnutého následujícího programu vítězí, světe div se, diskotéka. Minule se moc nevydařila, ale tentokrát byla prodloužená. Končí krátce po dvaadvacáté hodině, večerka posunuta na 22:30.
Čeká nás poslední noc a zítra poslední den lyžování. Za okny mrzne až praští, mráz začíná stoupat ke dvaceti po nulou. Podle předpovědi bude zítra slunečný a jasný den.
Středa
Probouzíme se do pochmurného dne. Sluníčko střídá zataženo. Při snídani děti přejí prostřednictvím písně z dílny pana Svěráka a Šípa k narozeninám paní učitelce. Jídelnou se line mohutný chorál: „Kamča má narozeniny, my máme přání jediný, štěstí zdraví, štěstí zdraví, hlavně to zdraví...“ všechno nejlepší, paní učitelko.
Dnešní třetí den je považován za kritický. Věříme, že jsme si všechnu smůlu již vybrali. Ač naše marodka nekončí; dopoledne si rodiče přijíždí pro Simonu. Bohužel má zvýšenou teplotu. Simono, i tobě posíláme pozdravy a přejeme brzké uzdravení.
Do střediska přijíždíme ve čtvrt na deset. Přezouváme, bereme lyže a hurá na svahy. Počasí je jiné než v minulých dnech, ale sjezdovkám to určitě prospívá. Je zataženo, ale nefouká, občas se nahoře tvoří mlha. I mé družstvo začátečníků vyráží hlavním vlekem na Smrčinu. Dvakrát sjíždíme kopec po modré dvojce a červené 2a. Naši začátečníci ani jednou nespadnou. Udělali velký pokrok za dva dny lyžování. Někteří lyžaři ostatních družstev si stěžují na zimu, třeskutý mráz kolem -12 st C jim nevyhovuje. Nechápu to. Pro mne je dnešní den prvním, kdy se konečně nepotím a je mi příjemně. Přitom mám pouze lyžařské kalhoty a tenké funkční prádlo. Snad, až za pár let naberou trochu té svalové hmoty, na tom budou podobně jako já. Musí se hodně snažit.
Snad nevlídné počasí a včerejší pád Nasti vede všechny k většímu respektu k lyžování. Celé dopoledne lyžujeme bez úhony. Těsně před polednem chci udělat pár záběrů trojky, která právě přijíždí. Fotím první dvě až tři lyžařky a poté jedna z nich padá. Nevypadá to nijak vážně. Zbývající členové družstva, kteří jsou ještě na svahu, přijíždí na pomoc. Po pár minutách se ukazuje, že žádné pomoci netřeba, Eliška pouze upadla. Pochvala patří všem pozorným lyžařům, kteří okamžitě přispěchali na pomoc. Tentokrát žádná vyjížďka skútrem nebude.
Polední pauza v bufetu ve dvanáct hodin, kritický den lyžování jsme zvládli bez ztráty kytičky. Jak se žije v bufetu, uvidíte ve fotogalerii.
Po obědě, kolem jedné, nakládáme a míříme do Čech. K hotelu přijíždíme ve dvě. Půlhodinová příprava na koupání. Vyjíždíme o půl třetí, aquapark ve Frymburku je opět skoro prázdný. Děti si užívají vodních radovánek do sytosti. V jednu chvíli také zápasí na koně. Tomáš s Václavem vytváří nepřekonatelnou dvojici. Z fleku by mohli zahrát scénku z filmu Pelíšky. Jejich kodiaka by duo Donutil, Polívka určitě nepřekonali. Dráp by zaťali určitě alespoň o metr nad nimi, takový je to kolos. Po bláznění v bazénu následuje nákup na Lipně. Většina to tu zná, není potřeba další instruktáže. Jednostranný nákup, kola (fanta, sprite) a brambůrky všech druhů. Večer to všichni ládují na pokoji, ač večeře byla opět výborná.
Večeři zpestřuje prezent pro děti od paní učitelky - šampaňské (dětské) + cukrovinky. Ještě jednou zpíváme, paní učitelka tady bude určitě do sta let.
Po večeři zkoušení běžecké obuvi po družstvech. Zítra by měly vyrazit první dvě skupiny na Tour de Ski Šumava. Snad se nám ve zdraví vrátí. Současně si někteří zkoušejí zapínání a poté ladně běhají po koberci. Snad jim to tak půjde i zítra. Zajímavé je, že máme několik deváťáků, ale obří boty 11 a 13 zůstávají nevyužity na pokoji. Přitom sedmáci je nutně potřebovali.
Končím dnešní zpravodajství konstatováním, že krizi třetího dne jsme přežili ve zdraví.
Vaše děti jsou velmi šikovné. Některé při lyžování stihnou i další aktivity. Například Patrik neustále zaznamenává průběh kurzu na svůj mobilní telefon. Poprosil jsem jej o pár záběrů, které můžete vidět v přiložené fotogalerii. Některé ze snímků jsou velmi vydařené, konečně posuďte to sami.
Jiní zase zaznamenávají jízdy své i kamarádů pomocí kamery umístěné na helmě. Zítra snad při cestě na Hochficht bude veřejná prezentace záběrů v autobuse.
Fotografie z dílny Patrika Vokouna
Snad se nemýlím, Jaroslav Foglar napsal knihu "Tábor smůly", my zatím mále lyžařský kurz plný smůly. Doma jsme museli nechat Theodora s virózou. Theo zdravíme tě. Lyžujeme dva dny a už jsme dvakrát museli na chirurgii do Krumlova, raději bych se tam dojel podívat na překrásný zámek. Zatím paní učitelka s Tomášem bloudí po tamní nemocnici. Najít některá oddělení je pro neznalého člověka velmi složité. Snad ji dál nebudeme poznávat ještě důkladněji.
Jeden z našich svěřenců, Tomáš, už je bohužel doma, rodiče si jej vyzvedli přímo z nemocnice. Tomáši, posíláme ti pozdravy, přejeme brzké uzdravení, chybíš nám tady. Zítra se rozhodne o osudu dalšího z našich svěřenců, který si dnes pohmoždil koleno. Ani jeden z úrazů není závažný, ale člověku to na náladě nepřidá a ani na zpravodajství jsem neměl čas a ani pomyšlení. Pokusím se to trochu napravit.
Úterý
Budíček v 7:00, 7:30 snídaně. Mezi tím bodování pokojů. Zatím se naši svěřenci drží, samá sluníčka.
Odjezd v 8:15. Venku třeskutá zima, na Kvildě hlásí teploty i -30 st., my máme sotva polovinu. Opět projíždíme nádhernými scenériemi. Hochficht nás vítá mírně zamračen, ale po chvilce to neplatí, počasí je nakonec ještě lepší než včera.
Lyžujeme, lyžujeme, lyžujeme. I začátečníci stihnou během dopoledne vyměnit sjezdovky. Projedeme dvojku, potom pětku a po dalším nácviku pomocí tunelu i šestku. I ostatní družstva se činí. Po důkladné domluvě, včerejší ode mne a dnešní od Tomáše, se uklidňuje i první družstvo a lyžuje s rozumem. Jen Lukáš má problém, včera zlomil hůlku. Zapůjčuji mé náhradní elanky, které jsem koupil na bazaru ve Žlutých lázních někdy v roce 1990, možná i dříve. Společně s párem lyží, které patřily slovinské reprezentaci. Mám trochu obavu, že je to podobné jako s rukavicemi. Lukáš hlásí, že jsou mu hole velké, podle mého názoru jsou mu akorát. Nicméně radí se s rodiči, zda nezakoupit ve sportshopu ve středisku nové...
Při poslední jízdě před čtvrtou hodinou, těsně před koncem sjezdovky padá Nasťa. Nezvedá se a hořekuje. Paní učitelka za ní běží nahoru po svahu asi stopadesát metrů. Dech nemůže popadnout ještě skoro za hodinu v autobuse a to je to trénovaná lyžařka. Nasťu bohužel za pár minut sváží skútr k autobusu. Děkujeme našim i rakouským lyžařům, kteří nám okamžitě pomohli, i zaměstnancům areálu, za svezení k autobusu. Sedíme v autobuse, chystáme se k odjezdu a dvojka nikde. Objevuje se až ve čtvrt na pět, protože stihla nastoupit na dlouhou kotvu asi za minutu čtyři, trochu je podezřívám, že až po čtvrté hodině. Nakonec se dozvídám, že to je vlastně umění. Zvláště pro Tomáše a Adama. Ti při jedné z předchozích jízd nasedali na kotvu každý sám bez asistence vlekaře. Postavil se první, chytil se kotvy, než dojel k prvnímu sloupu, vypadla mu. V klidu se otočil a postavil se zase na výchozí bod. Totéž udělal druhý. Společně to udělali asi čtyřikrát. Připomínali trochu vačkovou hřídel. Fronta rostla a oni si užívali krátké sjezdy. Nebyla na nich vidět žádná nervozita, prostě machři na vleku. Marek tvrdil, že jeden jako druhý jsou schopni upadnout v jakékoliv pozici. O tom jsme se přesvědčili při jejich pozdním příchodu. Na posledním schodu od lanovky někdo upadl. Instruktoři říkají: „Cihelka. Ten tady byl minulý týden,“ říkám. Borci totiž mají totožnou výstroj, resp. oblečení. Jedná se o Adama. Oba dva jsou horkými favority na „Mistra pádů“, cenu, kterou pravidelně udělujeme.
Studium, večeře, diskotéka, cesta do Krumlova. To byl náš večerní program. Večeře se vydařila, diskotéka již méně. Je na zvážení, zda tuto kratochvíli uspořádáme opakovaně.
Dobrý večer
Aktuální zpravodajství 13:15 hod.
Pondělí
Po klidné noci první snídaně. Děti snídají rozmanitě a využívají celou nabídku - rohlíky, housky, chleba, salámy, sýry, opečenou uzeninu, ovoce, džem, med, různé druhy cereálií, mléko, kakao, čaj, jogurt a další. Poctivě si chystají balíčky.
Na cestu se vydáváme později než obvykle. Důvod je zřejmý - několik našich dětí se vrací pro své nedostatečné vybavení. Sláva. Po minulém týdnu jsem myslel, že máme naprosto vzorné děti. Ty, které máme sebou nyní, nám to dostatečně vynahrazují. Tento nedostatek je přebit zážitky z cesty. Panoramata, která jsou nám nabízena, jsou naprosto úchvatná. Znalec by řekl dokonalý kýč. Paní Homolková by určitě pravila: „Táto, dívej se ne tu nádheru, no holt ti rakušáci ti si to dovedou zařídit.“ Pár záběrů najdete ve fotogalerii. Ne, že by cesta byla úplně jednoduchá, ale je rozhodně rychlejší než z Jestřábí. Trvá cca 45 minut. Takže na parkovišti Hochficht jsme ve čtvrt na deset.
Vybalujeme lyže, přezouváme. Ač se několik lyžařů vrátilo pro své vybavení, najde se jeden šikula, který nemá rukavice. Dole ve středisku - 5 st, nahoře na Smrčině -11 a on nemá rukavice. Půjčuji mu mé náhradní, ale dozvídám se: „Ty rukavice jsou velký“. „Mám si snad kvůli tobě useknout ruku, abych používal menší?" To je neskutečný, on nemá v čem lyžovat a ještě se ofrňuje nad mým památečním vybavením. Spíš ho podezřívám, že mu nevyhovuje můj outfit z minulého století. Jsou sice starší než on, ale hřejí. Dilema řeší paní učitelka, která mu zapůjčuje ze svých zásob, podstatně mladší, menší a určitě víc in.
Již včera jsme děti seznámili s průběhem dopoledního programu. Jdeme se rozdělit do družstev s výjimkou mé skupiny čtyř začátečníků. Později se ukazuje, že pohledy na to, co je to zkušený nebo alespoň průměrný či podprůměrný lyžař, mohou být diametrálně odlišné. Jeden z našich borců se statečně vydává na vrchol, ale předtím asi lyžoval pouze na zahradě a ještě jej někdo tlačil nebo táhl. Paní učitelka jej stahuje dolů jako dřevo, v závěsu nebo před sebou. Brázdu pluhem, kterou dělají do sjezdovky, je určitě vidět až z oběžné dráhy Země. Budu muset do kosmické stanice zavolat a zeptat se. Logicky, když se kosmonaut může dovolat do jiné domácnosti na Zemi, než potřeboval, musí to jít i opačně; pokud znáte někdo správné předčíslí, dejte vědět. Další dvě slečny pro změnu hned první nebo druhou jízdu přicházejí o hůlku, upustily je - prý omylem - při jízdě na vleku. Jedna naštěstí vypadla hned při startu a je u vlekařů, druhá čouhá ze sněhu v ne úplně dobrém a přístupném terénu. Na Hochfichtu se potkáváme s Martinem, našim bývalým žákem a výborným lyžařem, a ten nám tento problém pomůže vyřešit. Díky Martine.
Počasí na Hochfichtu je téměř ideální, sjezdovky výborně upravené a jako obvykle nikde žádná fronta. Proto lyžujeme déle než obvykle a v bufetu se scházíme až kolem půl jedné. Občerstvujeme se, odpočíváme a přerozdělujeme mužstvo. Vůbec, vypadá to, že máme ve skupině několik mimozemšťanů; jakoby nestačilo, že nás podle brázdy mohou pozorovat z vesmíru. Končíme oběd a za mnou přichází Honza: „Já nemám brýle. Kdes je ztratil? Já nevím, asi v bufetu. Běž je najít.“. Než se stačím zacvaknout do lyží, je zpět. „Ony tam nejsou. Kdes je hledal? Na stole. Tam jsi je ztratil? Nevím. Podíval ses po restauraci? Ne. Ony tam nejsou.“ Co na to říct.
Odpolední lyžování nám kazí několik karambolů, z nich ten pro Tomáše nedopadl ideálně. Večer si stěžuje na bolesti hlavy a tak pro jistotu míří do nemocnice, kde se bohužel potvrzuje horší varianta, nechávají si jej na pozorování. Lyžujeme skoro do čtyř, počasí je opravdu výborné. I všechny začátečníky jsem vytáhl mimo koberec. Ti úplní začátečníci zatím trpí, ale ono se to určitě zlomí.
Nasedáme a odjíždíme kolem čtvrt na pět. U hotelu přistáváme krátce po páté. Následuje hygiena a učení.
Večeře v 18:30.
Po večeři nejprve hrajeme společně hry v klubovně. Poté následují individuální sporty dle zájmu - kulečník, stolní fotbal a stolní tenis. Chvíli se dívám na nejmenší borce, kteří se pustili do kulečníku. Sebevědomí jim opravdu nechybí, ale když vidím ten pohyb tágem, trne mi. To plátno to nemůže do pátku vydržet.
Večerka ve 22:00.
Neděle
Po naložení a rozloučení vyjíždíme k druhému dílu našeho lyžování, tentokrát určeného zejména pro žáky 6., 8., a 9. ročníku. Doma necháváme Theodora, který pro náhlou indispozici nemohl s námi odjet. Theo, přejeme brzké uzdravení.
Instruktoři posílají poděkování panu Gondíkovi za výslužku, byla výborná. Prý si poprosí o recept.
Cesta s jednou zastávkou proběhla v klidu. Proti nám jede nepřetržitý proud aut, asi lyžaři z Rakouska a šumavských hvozdů. Chvilka zdržení při prošetřování nehody dvou aut někde za Kaplicí.
K hotelu přijíždíme kolem šesté. Procházíme pokoje, abychom zjistili, jak je to s ubytováním. U některých jsme v šoku, protože jejich velikost se vymyká běžným hotelovým standardům. Dívky z devátého ročníku mají budoár s kuchyňkou i zimní zahradou. Obvyklé rozdělení do pokojů, vybalování a ubytování.
Večeře v 19:00 - zeleninová polévka, kuře, rýže, ryba na másle, brambor, teplá zelenina, zeleninový salát. Moučník - borůvkové knedlíky.
Po večeři poučení a seznámení s pravidly. Od půl desáté příprava na večerku. Mezi večeří a poučením stačili šesťáci vystříkat na podlahu polovinu dětského šampaňského. Pokaždé mne překvapuje, co je k lyžování potřeba. Myslel jsem si, že to jsou hlavně lyže a boty, ale i šampaňské je nezbytné. Hoši jej použili zřejmě místo uvítacího drinku, jak je ve špičkových hotelech zvykem.
Večerka ve 22:00, ale mužstvo zřejmě usíná později.
Dobrý večer.
Formát pro tisk