Aktuální zpravodajství Hochficht 2019 - 7. ročník - písmem

V autobuse zůstali nějaké věci, pokud vám něco chybí najdete je v kanceláři hospodářky.

Pátek

Odhadovaný aktuální příjezd ke škole cca 19:30 - 19:45

Jedeme v koloně, doba příjezdu se posunuje na silnici vrstva sněhu - 17:45

Projeli jsme Volyní 17:05

Vracíme se domů. Všichni v pořádku.

Při budíčku většina osazenstva spí. Zřejmě je zmohl náročný program nebo řešení matematických úloh.

Snídáme. Po snídani balení a vyklízení pokojů, nakládání věcí. Trochu to drhne. DJ Jakub a jeho parta v klidu sedí na pokoji a zřejmě dávají dohromady nový videoklip. O balení a stěhování nemají zájem. Musím je trochu slovně popohnat. Děvčata zase bez rozdílu pokoje sice balí a chystají se k opuštění pokoje, ale odcházet mohou jen společně ve skupince. Samostatně to nejde, asi nějaký zakotvený stádní reflex.

Konečně máme naloženo. Odjíždíme. Na Lipně svítí sluníčko a mrzne až praští. V areálu jsme krátce po půl desáté. Zlepšené počasí se promítlo i do návštěvnosti. Parkoviště pro osobáky jsou plná. I autobusů přijelo více. Naštěstí na sjezdovkách se to neprojevuje, stále jsou poloprázdné.

Trojka a čtyřka během dne vyzkouší snowblady. Běžeckou část jsme tentokrát nesplnili. Díky přívalům sněhu není projetá stopa a na Schonoben jsme si autobusem netroufli, hrozilo to uvíznutím v kopci. Běžky snad příště. Se začátečníky zdoláváme nejprve půl vajíčko, potom vyjíždíme až do konečné stanice. Terezka reptá, že jí to nejede a sníh je nějaký divný, Ona celý týden zvyklá na hluboký sníh se teď musí přizpůsobit ideálním sněhovým podmínkám. Sjezdovky jsou výborně upraveny, pista je tvrdá i když trochu tupá. Snažím se jí vysvětlit, že takto má vypadat ideální sjezdovka. Při třetí jízdě na to přišla: "Já musím na ty lyže více přitlačit." "Výborně," říkám si v duchu. na začátku týdne stála na lyžích poprvé a nyní se chová jako ostřílený lyžař. Celé dopoledne je příjemně, družstva se snaží nachytat sluníčko, což je snad vidět i ve fotogalerii.

V poledne se scházíme v bufetu na oběd. Je třeba utratit poslední eura. Někteří počítají centíky a zjišťují co si ještě mohou dovolit. Ač některá družstva i jedeninci přišli na oběd trtochu dříve, protože byli šíleně zmrzlí, na svahu u restaurace už zase probíhá sněhová bitva.

Odpoledne se počasí jako mávnutím proutku zkazí. Ze slunečného dne je opět bílá tma, vítr získává na síle a silně sněží. Ale na tyto podmínky jse se již adpatovali, žádný problém.

Ve tři se scházíme u autobusu. Balíme lyže do futrálů. Kryštof drží jedny lyže v ruce a konstatuje, že nejsou jeho. Měl sice stejnou značku, ale jednotlivé detaily byly jiné. Poctivě obcházím všechny lyžaře, ale shodu nenacházím. Všichni mají zabaleno, jen Kryštof prořád ne. Beru ůyže a obcházím autobus. Jeden z chlapců říká: "Já mám podobné, ale mám na jedné lyži takový stříbrný trojúhelník." :Myslíš tento?" a obracím k němu druhou lyži. "Jo, ale já mám zabaleno." Souhlasím, jenom si sbalil jiné lyže. Naštěstí se dá situace vyřešit, v Rudné lyže měníme. Ještě, že byl Kryštof tak neústupný.

Odjíždíme kolem půl čtvrté. Na cestě nás po celou dobu provází husté sněžení. Zastavujeme na oblíbené pumpě u Příbrami. Někteří jdou na WC, ale většina se vrhla na místní produkty, jako by týden nejedla. V autobusu předáváme ocenění a pamětní diplomy. Hurá domů. Po návratu celkem rychle vykládáme. Po třičtvrtě na osm už u školy není ani noha. Máme první kolo za sebou.

Čtvrtek

Den plný překážek. Po ránu na hotelu zlobí elektřina a tak částečně snídáme romanticky při svíčkách. Potom se i romanticky ve tmě připravujme na lyžování. Do toho dostáváme zprávu, že vzhledem k popadaným stromům je cesta na hlavní parkoviště uzavřena.

Posunujeme odjezd na 8:45, situace na Hochfichtu se nemění. Odjíždíme na záložní nástupiště do areálu Schwarzenbergu, cesta je o něco delší, ale krátce po desáté jsme již v areálu na lyžích. Na této jižní sjezdovce to po ránu značně profukuje.
Dnes nás trápily rukavice. Sice děláme třístupňovou kontrolu, ale občas někdo proklouzne nebo jako dnes se jí úmyslně vyhne. První borec hlásí po výstupu a areálu, že nemá rukavice, dostává náhradní. Druhý si počíná velmi mazaně a odpovědně vzhledem ke kolektivu. Ráno si rukavice nezval, protože je měl mokré a druhé nemohl najít. U autobusu nic nehlásí, protože nechtěl zdržovat.

Paní učitelka má dnes smůlu. Vyjela jako ostatní skupiny na Zweiselberg a chystá se ke sjezdu po červené ke kotvě. Jeden z jejích mimoňů ji hlásí, že mu vypadla hůlka na sedačce. Při představě, že se bude muset brodit v prašanu dosahující výšky její hlavy pod sedačkou, ji jímá hrůza. Vysílačkou hledá pomoc, ale všichni ostatní jsme již zbaběle utekli a pádíme ke kotvě. Naštěstí pozorná Emma sděluje, že mu spadla krátce za nástupem. Družstvo se šikuje a míří zpátky do vánice. Posbírají hůlku a hurá na horu. Konečně na náměstíčku dělá rozcvičku. Periferně zahlédne něco nezdravě červeného. Zaostří a ony to holé ruce jednoho z jejich lyžařů. Kde nechal rukavice, jsem již vysvětlil. Instruktorka pádí do blízké restaurace a hledá nějaké kusovky pro svého svěřence, nachází jednu a ani oslovený kuchař ji neumí pomoci. Předává dotyčnému rukavici a míří k centrální restauraci, kde mám připraveny své náhradní rukavice. Není to nic rychlého, přeje z jedné strany areálu na druhý. Podařilo se to celému družstvu bez úhony. Předávám nešťastníkovi své rukavice. A tady začíná jiný příběh, story o zapůjčených rukavicích. Naivně přepokládám, že dotyčný, když mu rukavice půjčil sám ředitel, je bude střežit jako oko v hlavě. Ukázalo se, že jsem stále mladý a naivní. Po návratu do autobusu jsem zápůjčku od dotyčného nedostal. Přinesl mi je jeden z instruktorů, který je našel válet za autobusem.
Další příběh si nechám již pro sebe, je to interní a neveselá historka přesně dle pravidla „za dobrotu na žebrotu.“

Vraťme se k lyžování. Mí začátečníci už mají zase lyže, snowblady dostala jednička a řádí na nich celé dopoledne. My začátečníci zvládáme výborně červenou sjezdovku ke kotvě, potom jízdu na tomto přibližovadle a nakonec i cestu k restauraci. Troufneme si vyjet vajíčkem až na Hraničník, třetí kopec areálu, a zdoláváme novou sjezdovku s přehledem. Ještě jednou paní učitelka. Její nejdrobnější lyžař z nějakého neznámého důvodu před buňkou vlekařů zamíří do hlubokého sněhu. Jak je drobný, nemůže se vyprostit. Instruktorka sundává lyže. Snaží se jej vyprosti a sama se propadává téměř po pas do kyprého sněhu. Vypadá to jako pohádka o myšce a řepě. Tahá, tahá, ale vytáhnout nemůže. Nakonec to samozřejmě společným úsilím dokážou.

Kolem půl jedné se scházíme k odpočinku a zjišťujeme, že i náš autobus je již na parkovišti u hlavní pokladny. Dopoledne na nás několikrát vykouklo i sluníčko.

Odpoledne vyráží ze snowblady dvojka. Opět spousta legrace. Nakonec většina družstev lyžuje na sjezdovce u kotvy, je výborně připravená a mimo nás tam takřka nikdo není. Navíc je široká a dá se cvičit spousta novinek pro naše lyžaře. Bohužel se ukazuje, že některá družstva postihla náhlá infekce otravnosti. Někteří se zřejmě snaží „ukázat“ a postupně prudí své instruktory. Nejvíc je zklamán Jirka, ráno si družstvo u oběda náramně pochvaloval, jaká to je pohoda. Odpoledne mu dali pro jistotu řádně zabrat.

Ve čtyři sjíždíme k autobusu. Nakládáme a vyrážíme k přechodnému domovu. Cesta ubíhá svižně až k odbočce do hor. Ta je zatarasena a uzavřena. Musíme volit náhradní trasu, ta je jen o pár kilometrů delší, ale jejím úskalím je mnohem prudší stoupání než po tradiční trase. Máme štěstí, nikoho jsme nepotkali v protisměru a nikdo nás nezastavil. Takže zdoláváme tohoto šumavského velikána. Krátce po šesté parkujeme u hotelu. Odcházíme na pokoje.

Večeře, hlavní hit buchtičky se šodo. Schůzka s informacemi o zítřejším odjezdu. Seřizování snowbladů pro trojku a čtyřku.

Diskotéka. Diskotéku vede DJ Jakub se svými pomocníky. Vedou si znamenitě, zábava končí krátce před půl jedenáctou. Všichni tanečníci se solidně ohodili, někteří vytvořili zajímavé kreace. Jaký to rozdíl proti včerejšku při hrách. To byly k vidění dech beroucí komplety funkčního prádla ve skvělých kombinacích. Módní policie by si smlsla nebo by to mohla být skvělá inspirace pro módní návrháře pro dětskou lyžařskou kolekci. Bohužel na některých účastnících bylo vidět, že ze svého dress code nevylezli od pondělka. Okamžitě byl zpřísněn dohled při hygieně.

Večerka, relativní klid. Samozřejmě pár narušitelů se našlo. Asi hodinu po večerce byla hlavně na pokojích dívek zjištěna zvláštní úchylka. Lyžař matematik. Ve třech pokojích dívky luští zadané úkoly. Samozřejmě mne přesvědčovaly, že se jedná o nejvhodnější dobu ke studiu. Nakonec nakazily i jednoho hocha, bydlí sice na opačné straně chodby, ale virus matematicus je silně infekční.

Máme před sebou poslední noc. Zítra by nás mohlo čekat slušné lyžování, ale nejprve se musíme vypořádat s vyklizením pokojů a nakládáním zavazadel. Nebojte se, určitě to nakonec zvládneme jako každý rok a večer máte své bobánky doma.

Středa

Ukázalo se, že kritický den byl opravdu včera. Dnešní den probíhal jako po másle a lyžování bylo nad očekávání výborné. Ale popořadě.
Ráno při budíčku více než polovina pokojů spala spravedlivým a tvrdým spánkem. Posunuli jsme mírně snídani i odjezd.

Cesta na Hochficht proběhla v klidu. Sjezdovky nás přivítaly zataženou oblohou, ale nesněží, ani nefouká. Jak málo stačí ke štěstí těžce zkoušenému lyžaři. Pisty jsou upraveny, není to však všude dokonalé. Příval prašanu se nedá 100% zvládnout. Během dopoledne se o tom přesvědčil instruktor Honza. Při jízdě vletěl do sněhové pasti vytvořené nedokonalou úpravou svahů. Mezi dvěma stopami po rolbách vznikla neupravená asi 20 cm dutina, kde se propadl a hodil parádního tygra. Jak sám konstatoval: „Netušil jsem, kam až se sníh dostane.“ Dokonale mu to vyčistilo dutiny a k průniku sněhu Eustachovou trubicí chybělo jen pár milimetrů. Mohlo se stát, že nabral sníh a jeho částečky by mu stříkaly ušima. Byl by to kouzelný pohled. Naštěstí se mu nic závažnějšího nestalo. Držel se zřejmě Jirkova hesla, budu volně parafrázovat: „Kdo na lyžích nepadá, nejezdí zcela jistě na hranici svých možností.“

V průběhu dne, vzhledem ke kalamitní sněhové situaci, se někteří naši instruktoři stávali pomocným vlekařským personálem, protože nasazovali několikrát své svěřence na přibližovací kotvu. Vždy ochotná obsluha tentokrát nepomáhala. Už jsem sesmolil fakturu, kterou za provedené práce budu po majiteli střediska požadovat.
V poledne se nadšeně scházíme v restauraci. I mí začátečnici projeli nejdelší sjezdovkou a na otázku jak se jim to líbilo, odpovídali: „To lyžování je super.“ V bufetu obvyklý kolorit – hranolky, pizza, řízky, těstoviny, někteří přidali dortík. Rychlé cukry je třeba doplňovat.
Obědváme a odpočíváme vždy slabou hodinku. Naši unavení frekventanti s námi. Ale po cca 15 až 20 minutách to s některými šije a potřebují vybít nastřádanou energii. Děje se tak na vysokém břehu u restaurace. Probíhají divoké bitvy v prašanu. Dnes jsem dokonce viděl i akrobatické skupinové prvky. Několik hochů se domluvilo a v hlubokém sněhu shora prováděli kotouly vzad. Hezká podívaná. Jak se později ukázalo, nebylo to úplně bez následků. Jirka jede po obědě se svým družstvem ve „vajíčku“, které je během několika vteřin naplněno párou, okna zamlžena a venku je bílá tma. Co se to děje? Zvláštní parní kabina? Nová služba, nebo se venku rozpoutala z ničeho nic sněhová bouře? Ne, vysvětlení je prosté. Jak hoši a dívky řádili v prašanu, ten jim napadal do výstroje, za trika i do kalhot. Jejich zpocená těla si s tímto ochlazením poradila a začala vyvíjet vodní páru, která se srážela na studeném skle kabinky. Vyhrál Ota, ze kterého se kouřilo jako z parní lokomotivy.

Odpoledne se udály i další zajímavé příhody. Jednoho z našich vysokých žáků požádala rakouská trenérka lyžařského potěru, aby jí pomohl vyvézt na kopec na sedačce jednoho z jejich malých asi šestiletých svěřenců. Kouzelné bylo, že náš habán má už ke 190 cm výšky a malý rakouský lyžař dosahoval sotva výšky jeho kolen. Šimon to bravurně zvládl a od Rakušanky se mu dostalo zasloužené pochvaly.
Při naší jedné odpolední jízdě se k nám přiblížili dva hoši z jedničky s červenými dresy. „Kde máte družstvo?“ hartusím na ně. Dostává se mi jakési zmatené odpovědi a tak hlásím vysílačkou jejich vedoucímu současnou polohu. Večer se dozvím, že vysvětlení bylo celkem prosté. Oni jezdí v červených dresech, na rozcestí u domečku se jim jejich družstvo zdánlivě ztratilo. Záchranou pro ně bylo, že v dálce spatřili červenou barvu. Vyrazili, ale záhy zjistili, že to nejsou jich soukmenovci, ale říďa v červené bundě. Jsem na ně naštvaný, nadváhu mám, to nepopírám, ale že by můj zvýšený objem představoval celé družstvo, o tom vážně pochybuji.

U autobusu se scházíme kolem čtvrté a sdělujeme si, že dnes to bylo opravdu prima. Trochu máme obavy ze zpáteční cesty, protože již opět sněží. Tentokrát se nám problémy vyhnuly. Zastavujeme u hotelu ve čtvrt na šest. Dostatečný čas, abychom vyrabovali COOP na Lipně. Rychlé doplnění finančních zásob a vyjíždíme za nákupem. Nebudu psát o tradičních nákupech – brambůrky a kola. Tentokrát nás zaujaly jiné nezvyklé komodity První z nich byly zajímavé malé průhledné trubičky, naplněné jakousi vazkou průhlednou tekutinou. Přeme se s instruktory, co to je; nikdo z nás neuhodnul. Jednalo se tubičky s lepidlem. Několik našich děvčat si na Lipně nakoupilo lepidlo. Jely si sem pro něj přes půl republiky. Jeden šikula odkojený jednotnou zdravou výživou – párky, si jich hned několik kupuje. Že jsou každé ráno v nabídce u snídaně, není podle něj relevantní, on má prostě na ně chuť. Tělo je svině, občas podlehneme jeho nesmyslným svodům. Korunu všemu nasadila naše poslední holčička u pokladny. Ta si za osm korun koupila papriku. Asi potřebuje pořádně doplnit vlákniny. Z prodejny odcházíme minutu před zavírací dobou, děvčata u pokladen z nás mají velkou radost, asi 5 minut před naším příchodem vysmejčila a vytřela celou prodejnu. Teď to mohou zopakovat.

Po večeři probíhá příprava snowbladů pro jedničku a dvojku. Poté následují hry v tělocvičně. Ukazuje se, že vaše děti jsou hravé. Chtělo by tuto schopnost dále rozvíjet.
Večerka mírně posunuta. Dopisuji zpravodajství a na Lipně opět sněží. Uvidíme, jak to dopadne. Větší polovinu kurzu máme za sebou. Všechny zdravíme.

Úterý

Začalo to při budíčku. Ztratil se ředitel. Není v pokoji ani na hotelu. Instruktoři zahájili soutěž „Najdi si svého ředitele“, ale nemá vítěze. Vysvětlení je prosté, v časném ránu mne probudila ukrutná bolest zubů, nejen mé uražené jedničky, ale i sedmička vpravo nahoře se hlásila vehementně o mou pozornost. Okolnosti mne přinutily situaci řešit. Ještě před budíčkem jsem po trase Přední Výtoň – Vyšší Brod – Český Krumlov – Praha, Na Knížecí – Zličín – Rudná navštívil svého zubaře a problémy snad vyřešil. Rozhodně úsměv mám zase skoro jako Helena Vondráčková, keňský běžec je pryč.

Po ranním probuzení se nad Šumavou roztrhla peřina. Intenzivně sněží a vane nárazový vítr. Instruktoři pro jistotu posunují odjezd na půl devátou. Dávají tak možnost údržbě silnic dát okolní vozovky do způsobilého stavu. Pauza pomohla také jednomu z našich členů uvést lyžařské boty do způsobilého stavu. Při kontrole výstroje jiný lyžař zjistil, že se mu do bot nastěhovaly bodláky. Kde se teď v zimě vzaly, bylo trochu záhadou. Venku skoro půl metru sněhu, asi někdo navštívil dvanáct měsíčků, ale místo jahod požádal o bodláky. Vysvětlení je trochu prostší, včera děti večer závodily kolem chaty a v hlubokém sněhu někteří nachytaly zmíněný bodlák na oděv. A chytrý kutil Tim bodláky po chodbě posbíral a celou várkou potěšil kamaráda, nasypal mu je do boty. Obdarovaný nešťastník žert nepochopil, srandovní mu to kupodivu nepřišlo. Jeden z vnímavých instruktorů situaci rychle vyšetřil a vtipálek dostal za úkol uvést boty do původního stavu. Dalo mu to zabrat, snad i on pochopil, že šlo o nejapný žert a příště vymyslí něco opravdu vtipného… Napadlo by vás, že budeme v třeskuté zimě řešit takovouto příhodu?

Cesta do střediska přes ztížené podmínky proběhla v klidu, i když pomalejším tempem. Hochficht vítá lyžaře sněhovou nadílkou a svižným větrem. To nás nemůže odradit, jdeme na to. Jedno z družstev má po výstupu z lanovky drobné problémy. Nejmenovaný lyžař si totiž neoblékl dobře svou výstroj, zpoza bundy mu visí kšandy od kalhot. Dostane příkaz pořádně se obléct. Protože se nejedná o žádného rychlíka a vše dělá s rozvahou, trvá mu to celkem dlouho. Jeho kamarádi s ním ztrácí trpělivost; ono stát na větru a ve sněžení skoro 10 minut pro hloupost někoho jiného, vyžaduje velkou empatii…

Začátečníky si bere na starost Honza. Vybaví je snowblady a oni jsou nadšení, dá se na nich výborně lyžovat. I Aleš sjede několikrát sjezdovku kolem vajíčka. Dostane se mu za to nečekané pochvaly od puberťáků z prvního družstva. Uznale mu po příjezdu k lanovce zatleskají hůlkami. Hezké gesto pro kamaráda a obrovská vzpruha pro Aleše.
Dopolední počasí ještě jakž takž, husté sněžení i větrné poryvy se dají vydržet. Sjezdovky opět vzorně připraveny. Těsně před polednem první jobovka. Jeden z kluků na mírném svahu u startu kotvy padá tak nešťastně, že si pochroumal koleno. Lyžovat prý nelze. Okamžitě se nabízí kolem jedoucí lyžaři a nabízejí pomoc. Neuplyne ani pět minut a u nehody je vlekař se čtyřkolkou. Nakládá zraněného a veze jej do centrální restaurace. Další kontrola zdravotního stavu, okamžitý chirurgický zákrok není nutný. Chlapec odpočívá v bufetu. Mezi tím Honza dostává na starost i lyžaře z družstva poškozeného, aby je zabavil, dostává, jak si zprvu myslel, skvělý nápad. Zatím jeďte tunelem a uděláte si cvičení na malém svahu. Nemůže opustit své začátečníky. Myšlenka dobrá, realizace horší. Čeká u výjezdu z tunelu a v ústrety mu vyjíždí rozezlení frekventanti. „Co se děje?“ ptá se. „Ten hlupák nás několik srazil. Jak? Na pohyblivém koberci si lehl na záda, ustřelilo mu to, respektive začal couvat a lyžaře za sebou srážel jako kuželky.“ Konec konců je to kuželkář. Čeká na povedeného borce a ptá se: „Co jsi dělal? Já upadnul. Nepovídej. Ostatní tvrdí něco jiného. Já si potřeboval podrbat na zádech…“. Takže až se budete někdy potřebovat podrbat, udělejte to jako on, lehněte si a třete se o gumovou podložku. Zřejmě jej zaujali ty gumové výstupky na pásu, určitě budoucí technik. Na jednu stranu výkon, protože já bych určitě toto číslo nesvedl. Pružnost a ohebnost skoro dokonalá. Jen si dejte pozor, aby za vámi nestála rozezlená skupina lyžařů.

Po obědě další trampoty. Nejprve náš skoro nejvyšší lyžař nemůže najít svoje skočky. „Ony tady nejsou, někdo mi je vzal, tady jsem je měl opřené. Jak vypadaly,“ ptá se paní učitelka. „Byly červené. Značka? Nevím, ale měl jsem je podepsané u špičky“. Paní učitelka ještě s jedním instruktorem probírají stojan. Přihlížející pán jim ironicky radí: „Jen si ty nejlepší vyberte, je jich tady dost.“ Skoro marné je vysvětlovat, že se nejedná o krádež, ale o hledání nešťastníkových lyží. Nejsou tam, instruktoři se vrhnou na podlahu a postupně odhrabávají jedny lyže za druhými, během oběda zapadaly sněhem. Neúspěšné pokusy. Skoro v krajním zoufalství přijíždí jeden lyžař z družstva okradeného. „Co tady děláte paní učitelko? Hledáme jeho lyže. Proč?“ ptá se nechápavě. „Nemá na čem lyžovat.“ Ale jeho lyže jsou ve stojanu za rohem. Kvůli nepozornému popletovi je paní učitelka mokrá od hlavy a kolega instruktor je na tom podobně… Asi za hodinku další problém, jedna ze slečen sděluje, že nechala v bufetu na stole naditou peněženku, asi 700 Kč a nějaká eura. No co, družstvo míří k bufetu s malou nadějí, že ji někdo předal do ztrát a nálezů. A světe div se, jedna z pokladních ji má u sebe. Jeden z hostů ji přinesl a předal. Čestnému nálezci děkujeme. Pokud čte tyto stránky, má u nás zítra panáka. Slušný člověk ještě žije a slečna je blahem bez sebe.

K odjezdu se schází kurz dříve. Odpoledne jsou lyžařské podmínky skoro neúnosné, taky kvůli větru vypnuli hlavní vlek. O půl čtvrté je naloženo. Začíná další dramatická kapitola. Během dne napadlo dalších 20 cm sněhu. Zpočátku cesta probíhá v klidu, zdoláváme i největší kopec, ale ouha. Před jednou z vesnic je na začátku v mírném kopci výhybka, kterou zatarasilo nepojízdné auto. Musíme zastavit a čekat, až se rozjede. A teď nastává problém, na uklouzané vozovce se autobusu nedaří rozjet. Vlnku bychom při jízdě hravě zvládli, ale teď to nejde. Teď jsme překážku vytvořili my. Předjíždí nás několik osobáků. Opakované pokusy k rozjetí jsou zbytečné. Pan řidič a instruktoři jdou nasadit sněhové řetězy. Na kluzkém a nezpevněném terénu sisyfovská práce. Navíc se ukazuje, že na pravé straně nestojí autobus přímo na vozovce, ale silnici vytvořené z recyklátu. Hoši se venku snaží a bojují se živly. Uvnitř probíhá tzv. restaurační efekt. Děti se postupně baví, jejich hlasy zesilují, až je z toho příšerný řev. Uklidnit tuto smečku je nadlidský výkon, navíc je v jedné chvíli potřeba, aby se všichni přesunuli na levou stranu autobusu, kvůli lepšímu rozložení váhy. To je teprve eldorádo. Nehledě na různé dobré rady udělované zkušenými řidiči z řad našich puberťáků. I pan řidič, většinou celkem klidný, ztrácí v jednu chvíli nervy a je z našich dětí mírně řečeno nešťastný. Po několika pokusech se podaří aspoň jeden z řetězů dostat na své místo a další jízda již probíhá bez dalších nehod. Do hotelu se dostáváme kolem půl šesté.

Večeře. Dva marodi jsou naloženi a absolvují cestu do nemocnice v Českém Krumlově. Zpočátku je i tato cesta poměrně dramatická, protože na cestě mezi Přední Výtoní a Loučovicemi se vytvořili slušné jazyky. Honza má naštěstí čtyřkolku a zkušenosti. Od Vyššího Brodu je silnice už pouze vlhká. Kontrola v nemocnici dopadla dobře, lékař konstatuje mírně pohmožděné vazy v koleni a ordinuje ortézu, u druhého pacienta nenachází žádné poškození. V Krumlově se přidávám k osádce, která mne veze zpět do Výtoně. Naštěstí silničáři v mezidobí upravili silnici a dá se v pohodě projet. Po cestě nás vystrašilo několik srnek, které se zřejmě vydaly na pastvu, ale na silnici holky tráva neroste.

Na hotelu zatím probíhají hry v klubovně. Jirkovi se Sašou a Martinem se rozjetá smečka krotí s velkými obtížemi. Ale jsou zkušení a mají autoritu, takže bobánky nasměrují do správných kolejí.

Na jeden den příhod přehršel. To jsem popsal jen ty nejvýraznější. Uvidíme, co zítra, na Lipně pořád intenzivně sněží. Jen za ty dvě hodiny, které trvala cesta do Krumlova a zpět, napadlo dalších deset centimetrů nového sněhu. A Hochficht už dnes inzeruje 140 cm sněhové pokrývky.

Pondělí

U některých, vzhledem k předešlé noci, to jde po ránu trochu ztuha. Ale před půl osmou jsme na snídani. U většiny opět vítězí cereálie s mlékem nebo jogurtem. Někteří skalní si dávají párky nebo natvrdo vařená vejce. Gurmáni. K těm patřím i já. S chutí si nadávám několik nožiček, přidávám hořčici a beru chleba. A s vervou zakusuji do šumavského chleba. Šumava to je přece pojem. Ale ouha - oni tu mají chléb s kamínky, jak záhy zjišťuji. To je ale šlendrián. Podrobněji zkoumám předmět doličný a současně svou ústní dutinu a s hrůzou si uvědomuji, ne kamínek, ale část mé jedničky vpravo nahoře. Můj úsměv se rozjasnil, mezera mezi zuby získala patřičné rozměry. V zrcadle vidím mladého keňského běžce z jednoho nejmenovaného kmene, pro nějž byla tato vada rodovým znakem. To je výborný začátek.

Kolem osmé nasedáme do autobusu, jako klíčník se moc nevzrušuji, v klidu čekám, až blíže neurčený počet dětí několikrát proběhne z autobusu na pokoj pro zapomenuté věci a zpátky. Ustavující rekord dnešního dne: tři pokusy. Krátce po osmé vyrážíme do střediska. Cesta zasněženou pohádkovou krajinou. Jedna drobná zotavovací zastávka a krátce po deváté jsme na parkovišti jako druhý autobus v pořadí. Paráda. Na Hochfichtu teploty mírně po nulou, zataženo, na hřebenech mlha.

Vybalujeme, přezouváme, přidělujeme permice. HURÁ NA SVAH. Já se dvěma začátečníky, zdolávám první jejich lyžařské krůčky. Ostatní vajíčkem do mezistanice. Cvičná jízda na rozjetí. Opět jeden šikula proklouzl sítem. Ptáme se, upozorňujeme, skoro vyhrožujeme, a i tak jeden lyžař nelyžař vyrazí na svah. Poznal se na první pohled, jeho široký postoj a stále se rozjíždějící nohy hrozily pádem. Naštěstí to ustál a mé družstvo se rozrostlo.

Pilně brázdíme svahy. Počasí nic moc, ale sníh výborný. Postupně družstva poznávají nové terény. V poledne se scházíme v bufetu. Proti loňskému roku, kdy letošní sedmáci stáli dlouhé fronty a bojovali o místo u stolu, selanka. V bufetu prázdno a ve výdejnách jídla pusto. Taky na parkovišti stojí pouze 5 autobusů. Loni v únoru jsme jich zaznamenali i 25.

Odpoledne se činí mí začátečníci. Terezka přestoupila z pásu do vajíčka a několikrát sjela Venclovu louku. Aleš postoupil na pás a samostatně i bezpečně sjede cvičný svah v Kids parku. Gratuluji, ráno stáli poprvé v životě na lyžích.

Neděle

Scházíme se relativně včas před novou budovou. Tentokrát máme v rekordním čase naloženo, jsme natěšeni vyrazit, ale jeden opozdilec naše plány hatí. Tak snad příště, možná již za týden se to konečně podaří a my vyrazíme na čas.

Tentokrát mám zážitky ještě před tím, než odjíždíme. Ve čtvrtek se mne jedna slečna přišla smrtelně vážně zeptat, zda ji k cestě do Rakouska stačí kopie pasu. Když jsem se jí ptal, zda s rodiči na dovolenou má taky jenom kopii, odpověděla po pravdě: „Ne.“ „Jak jsi na to přišla?“ táži se. Odpověď je zcela vyčerpávající a jasná: „Holky říkaly…“. Proti tomu nemáte argument. Občas se ve škole této věty děsím, protože se mi několikrát stalo, že když pátrám po zadavateli různých činností více či méně smysluplných. Občas se mi stává, že se dozvím: „To nařídil ředitel…“. Potom se zpravidla vydám po naší boudě a hledám to mé alternativní alter ego. Zatím jsem jej nenašel, pokud o něm víte, dejte vědět.

Jiný šikula shodou okolností taky ve čtvrtek si za mnou přišel rezervovat pětilůžkový pokoj. Sdělil jsem mu, že zatím neznám přidělené pokoje. To jej zcela zřetelně neuspokojilo a opakoval důrazně, nutno zdůraznit slušně, svůj požadavek. Trochu jsem jej podezříval, že absolvoval nějaký kurz asertivního chování. Protože s námi nejede poprvé, otázal jsem jej, zda ví, jak děti do pokojů rozděluji. Odpověděl, že systém zná, řeší se to až na místě. Světe div se, když jsem mu v neděli protekčně, nikdy to nedělám, projevil jsem dobrou vůli, odměnou za jeho slušné chování, onen požadovaný a jediný pětilůžák nabídnul. Prohlásil, že o něj nestojí…

Nicméně k zájezdu. Odjíždíme od školy krátce po patnácté hodině, všichni usilovně mávají vně i uvnitř. Asi je radost na obou stranách, až na nás šest vyplašených instruktorů. Nutno dodat, že nonverbální kontakt je minimální, protože přes kouřová skla do autobusu není skoro vidět a směrem ven je to podobné. Kolem 17 hodiny zastavuje na benzince MOL u Kauflandu v Českých Budějovicích. Hygienická zastávka, někteří již utrácejí naši silnou měnu za nezbytné a nepostradatelné zboží bagety (asi vyhládlo), bonbony (zásoby cukru musí být doplněny), čokoládu (energie při pohybu je nezbytná…). Krátce po osmnácté hodině přijíždíme k hotelu. Někteří se diví, že je to jiné místo než loni. Ač vás i je zahrnuji přehršlem informací, to základní si nepřečetli.

Ubytování je rekordně bleskové. Za cca 5 minut jsou pokoje rozděleny. Všichni bydlíme na jedné chodbě v prvním patře hotelu. „Velkým“ nepíši nic o zavazadlech a tak znovu vidím 120centimetrové holčičky, jak za sebou s obtížemi táhnou své 150 cm a cca 30 kg vážící zavazadlo. Ani na tomto hotelu nedisponují výtahem… Trochu máme problém se zavazadly, jeden z hochů tvrdí, že mu jedna taška chybí. Vyhlašujeme pátrání a po půlhodinové tvrdé a neúspěšné vyšetřovací akci, kdy každého konfrontujeme s jeho zavazadly, přichází dotyčný ohlašovatel, že taška je na světě, má ji v pokoji u svých dalších zavazadel… Sláva, sláva, sláva. Jiní dva hoši se zase vůbec nenamáhají hledat své vaky na boty. Jeden leží na chodbě, druhý u lyžárny (myšleno vak s botami). Opět několik výzev a nic. Dotyční se začínají po své výstroji shánět ráno, když už většina osazenstva sedí v autobuse. Jeden tvrdí, že v pokoji mají tři stejné vaky na boty, ale jak se ráno ukázalo, ani jeden nebyl jeho. Druhý s bezelstným úsměvem sděluje, že mu jeho boty odnesl někdo z pokoje. Argument, že jeho boty leží od večera u lyžárny, nepovažuje za relevantní a možný. Nutno dodat, že při návratu z prvního lyžování se opět nenamáhá hledat své boty v autobusu, odnáší mu je jeden z instruktorů. Zřejmě je chlapec zvyklý na full service (otázkou pouze je, kdo zajišťuje tatínek, maminka, dědeček, babička, komorník…?)

Následuje poklidná večeře a poučení o bezpečnosti. Tentokrát se dokáží všichni bez problémů podepsat psace na prezenční listinu. Za rok nastal v této dovednosti obrovský pokrok.

Večerka je vyhlášena ve 22:00. Samozřejmě někteří, i přes důkladné poučení o provozu, končí s hygienou kolem půl jedenácté. Ale s tím se předem počítá. S čím jsem ovšem nepočítal, že ještě mezi druhou a třetí hodinou ranní umravňuji některé pokoje. A nenechte se mýlit, mezi ty nejdivočejší nepatřili ti vyhlášení sígři, ale ty nevinné a hodňoučké vaše holčičky.

zdravím všechny příznivce lyžování a našeho tradičního nekonvenčního zpravodajství. Podobně jako loni fotogalerii najdete v jiném odkazu. Používáme moderní nástroje, jdeme s dobou a do alba přispívají všichni instruktoři dle svých možností. Ovšem prvotním jejich úkolem je starat se o vaše robátka. Takže vás prosím o shovívavost, pokud tu vaši Marcelku nebo Kryšpína na fotkách neuvidíte. Fotografickou nadílku selektují a editují na základně v Rudné.

Rok se sešel s rokem, my a 54 našich žáků 7. tříd jsme vyrazili na Šumavu zdokonalovat se v lyžařském umění. Pokusím se vám zprostředkovat některé naše zážitky s vašimi dětmi.

Dovolím si v úvodu poslat pozdrav Petrovi, který ochořel angínou a je pro tentokrát ošizen o lyžování a nevšední příhody s tím spojené. Přejeme mu všichni brzké uzdravení.