Zdroj: https://archiv.zsrudna.cz/index.php?a=aktuality/aktualni-zpravodajstvi-lipno-kramolin-2019-4.rocnik • Vydáno: 3.2.2019 20:54 • Autor: Pavel Kasal
Začíná poslední kapitola lyžařského zpravodajství v tomto školním roce.
Vydali jsme se 45 čtvrťáky do lyžařského areálu na Lipně.
Sdílené fotografie naleznete ZDE
Komentáře najdete pod článkem.
Poznámka k fotografiím. Snažíme se zaznamenat momentky z lyžování, ale každý máme na starosti minimálně 10 dětí a není to vždy tak jednoduché, jak to vypadá. Proto vás prosíme o shovívavost, že tam zrovna nevidíte vašeho Karlíka nebo Pepinu.
Nejprve pozdravím Elišku, kterou si včera rodiče odvezli s teplotou domů. Snad se jí daří lépe a brzo bude v pořádku.
Ráno je opět kouzelné, za okny sluníčko. Dole u jezera -13 st., u nás na Kramolíně -2,5 st. Jasná inverze. Předpokládám, že v nížině je nepěkně lezavo.
Dnes to někteří nezvládli s úklidem, počet mráčků a prasátek narostl. Snídaně tradiční, křupinky, mléko, jogurt, housky, rybí pomazánka, čaj.
Vyrážíme na svahy hned po snídani. Je to nuda, zase sluníčko, panenské sjezdovky a pohoda volného pohybu. Projíždíme svahy, všichni zkouší skikrosové tratě a různé atrakce. Lyžování je pohodové, uvolněné a intenzivní. Pohoda se začíná kazit mezi desátou a půl jedenáctou, to se na kramolínskou stranu přesouvají ostatní lyžaři, lyžařští instruktoři s holandskými i jinými klienty. Lyžování je pořád parádní, ale vznikají fronty u vleků. Nic extrémního maximálně 5-7 minut. Návrat na oběd v pravidelnou dobu. Některým se hezky vybarvují tvářičky.
K obědu nudlová polévka, pečené kuře a brambor. Následuje polední klid. Někdy nepřímo žehrám na rodiče, že dětem zabalí spoustu zbytečností. Tentokrát bych rád pochválil kluky z pokoje, kteří první den dostali prasátko. Nejen, že jejich úklid je od té doby exkluzivní, ale jejich polední zábava je hodně neobvyklá. Jeden z nich dostal do kufru klubko vlny a ostatní naučil plést na prstech. Nikdy jsem to ještě neviděl. Jako dítě jsem se taky učil plést. Základním problémem pro mne bylo popouštět vlnu z prstu, to mi absolutně nešlo. Kluci jsou šikovní, jeden plete obleček pro plyšáka, druhý prý mamince šálu. Pokud ji dostane, bude překvapená. Podobně jako já, když jsem jejich výtvory viděl. Nebudu sáhodlouze vysvětlovat, jak je tato zábava užitečná a skvělá. Za tento nápad dotyčného rodiče chválím a skládám poklonu. Na klučičích pokojích se jinak hrají hlavně karty. Nejoblíbenější hrou je bang nebo beng, nevím, jak se to píše. Děvčata většinou malují nebo staví pyramidy, či se baví jinou hrou. Najdou se samozřejmě i skupinky, které se zabavit neumí a hlavně zlobí, ale i to k životu patří.
Kolem půl druhé opět vyrážíme. Obcházíme pokoje a vydáváme pokyny. Jedna klučičí parta je již v plné výstroji. To je pro mne záhada, jak mohli vědět, že nyní vyrazíme? Vysvětlení je prosté, hoši mají hodiny a pamatovali si, že odcházíme v danou hodinu. Samostatní a svědomití, chválím. Děláme společnou fotku, ale asi ji budeme muset zítra opakovat neb ředitel má nečistý okulár. Hanba, pro příště se musí polepšit. Také se podrobujeme hospitaci jedněch prarodičů, kteří se vydali na Lipno bruslit. Když už byli tady, pozdravili vnouče. Milé setkání. Nevím, zda bych si v jejich věku troufl jít na jezero zabruslit, vlastě by mi to dělalo problémy i nyní. Posílají vzkaz, bruslení na Lipně zatím nic moc. Kvalita ledu je nyní špatná. Mé družstvo, snad už ani nemohu říct začátečníci, po jedné zahřívací jízdě absolvuje jízdu na vrcholném svahu areálu, Střeše. Zvládli to skvěle a velmi je chválím. Nejezdí carvingové oblouky, i jejich postoj odpovídá jejich zkušenostem, ale jedou v pluhu bezpečně a spolehlivě. Taky už zvládli samostatnou jízdu na vleku. Postarají se nyní o sebe na lyžích se vším všudy. Alpy asi zatím ještě ne, ale naše hory zvládnou s přehledem.
Kolem třetí se scházíme u Yettiho. Děti se těší, jak utratí další peníze a nakoupí potřebné jídlo. Ale ouha, sice nás dnes nikdo nevyhání s mokrým hadrem jako minule, ale nabídka je opravdu chudičká. Že nemají naše oblíbené radioaktivní koblížky, na které jsme sem jezdili jedenáct let, to zamrzí, ale překousnu to. Oni však nenabízí ani hranolky či párek v rohlíku. To je pro mne nepochopitelné. Děti nakonec berou zavděk nakrájenou strojní bábovkou a kupují si aspoň nějaké pití. Minule jsem psal, že toto místo ztratilo genius loci, teď jsem pochopil, že o zákazníka nejen dětského nestojí a možná je obtěžuje. Nemluvě o tom, že na toaletách chybí papír. Možná máme jen smůlu a další návštěvníci se setkají s lepší službou, ale pro mne je to jedno velké zklamání. Sice krásný face, ale bez obsahu.
Lyžujeme do samého konce provozu vleků. Na zcela poslední sedačce, která vyjede na kopec, sedí jedna z našich drobných lyžařek. Skončil další parádní lyžařský den. Chvilka odpočinku a poslední učení. K večeři jsou zapečené těstoviny. Po večeři chystáme diskotéku. Je to velké téma našich dětí v poslední dny. Hlavně řeší, jak se zachovat při dámské nebo pánské volence. Koho si vybrat? Může se odmítnout tanečník, tanečnice? Co si vzít na sebe a podobné další těžké problémy tohoto věku. Ale nejsou sami. Jedna z našich instruktorek vyslechla na sedačce zajímavou diskusi kluků sedmáků z jiného kurzu. Chlapci řeší vzhled a úbor jejich spolužaček, podrobně rozebírají každý detail a nakonec jeden z nich, ve svých dvanácti letech, vysloví zásadní moudro: „To víš kámo, ženský, ty stojí velký prachy.“ Časem se uvidí, zda zdolají tuto nyní neřešitelnou překážku a nakonec přece jen podlehnou slabšímu pohlaví. Historie nás učí, že se tomu nedá uniknout. Ale zpět k našim. Holky si pletou copánky, vybalují garderobu a chystají se na společenskou událost. Hoši k tomu tak zodpovědně nepřistupují. Někteří zvládnou disko v oblíbeném termoprádle, ale výjimky se našly. Společně křepčí o sto šest. Nápoje u baru tečou proudem. Nakonec dojde i na přetřásaný společný tanec. Najdou se i odvážné páry, které tančí ve střízlivém objetí. Diskotéka končí. Zpět na pokoje, hygiena a spát. Některé dívky si stěžují, že ploužáků bylo málo. Holt ženské plemeno, celé odpoledne vyhrožuje, že párové tance budou ignorovat a nakonec si stěžují, že jich bylo málo. Co si má chudák dýdžej počnout?
Dopisuji zpravodajství a Markéta Davidová v Americe skvěle běží i střílí. Vypadá to, že skončí druhá o pár nicotných vteřinek. Gratuluji. Co asi ona dělala na svém lyžařském kurzu? Tančila, netančila? Stálo by za to, to zjistit. Novináři se ptají na různé hlouposti, ale takovou zásadní informaci se nikde nedozvíte. Posílám tento dotaz pracovníkům naší České televize.
Den se přehoupnul přes půlnoc. Běží první minuty pátku. Dnes se vám vrátíme domů. Dobrou noc, dobré ráno.
Pro mne bylo probuzení stejně kouzelné jako včera. Z okna se dívám na sjezdovky, na obzoru vykukuje rudý kotouč sluníčka, signalizuje další krásný den. To paní učitelky na tom byly hůře, jedné z našich svěřenkyň bylo v noci špatně. Když situaci konečně vyřešily, nedovolilo jim usnout bujaré veselí mužského pokoje pod nimi. Pánové byli ve výborné rozjařené náladě, štěstí v neštěstí, rušili pouze instruktorky, děti jejich dovádění prospaly.
Snídáme už ve tři čtvrtě na osm. Krátce po osmé vyrážíme. Všichni si užíváme manšestrové lyžování se sluníčkem nad hlavou. Do toho nad námi poletuje vrtulník. Některé děti tvrdily, že to byli marťani. Naštěstí nikoho neodnesli, ač pár zlobivých adeptů by se našlo. První hodinka je kouzelná, nikde nikdo, jen my a pár ranních lyžařů. Paráda. Všechna družstva brousí svahy o sto šest. Postupně také projíždíme další lipenské atrakce. I já se začátečníky lyžujeme, co to dá. Zlepšují se a zrychlují, určitě mají dobře našlápnuto. Jedna z mých drobných slečen má problém při průjezdu turniketem. Najede do něj a jedna z tyčí se jí zaklesne do boty, současně její lyži přitlačí ke sněhu. Vyprostit ji vyžaduje nezměrné úsilí, nejde to povolit, vypnout lyži ani otočit, zápolím s tím notnou chvíli; ale nakonec ji vysvobodím. Sláva, jedeme. Projedeme s dětmi pohádkové Česko. Jsme zpátky u turniketu a situace se opakuje. Mne by ranilo. Opět zápolím, lomcuji, než ji vysvobodím. Celou cestu přemýšlím, co dělá špatně, že ji turniket opět ulovil. Nakonec usuzuji, že se jedná o modelovou situaci jako podle proslavených Murphyho zákonů. Když se má něco pokazit, rozbije se to v té nejnemožnější kombinaci. Prostě to skoro žádné logické vysvětlení nemá. Slečna přijede do turniketu potřetí a projede jako nůž máslem. Kletba je zlomena, halelůja.
Před půl dvanáctou se vracíme na oběd. Parádní lyžování si užili všichni. K obědu bramborová polévka a rajská s knedlíkem. Při obědě se kolegyním dostává satisfakce, veselá mužská čtveřice se omlouvá a přidává prezent. Polední klid zkracujeme a chystáme se na výlet do centra a aquaparku. Někteří smlouvají, zda opravdu potřebují k plavání mýdlo, na cestu rukavice a čepici. Dalších podobných dotazů je přehršel. Všechno si vysvětlíme. Budoucí plavce prověříme třístupňovou kontrolou jako na letišti a vyrážíme po silnici za dobrodružstvím. Kontrola se vyplatila, v bazénu mají vše potřebné. Navíc máme štěstí, protože ve vodě se pohybujeme jenom my. Někteří překvapili, mají kompletní vybavení včetně plaveckých brýlí nebo koupacích čepic. Absolutní šok nám připravil jeden z chlapců, který pořád zápolí pod přilbou a kuklou se svými dlouhými vlasy. Obleče si apartní čepici na koupání a problém s nezbednými kadeřemi je vyřešen. Vypadá to, že dostane zítra příkaz použít tuto pokrývku i pod přilbu. Sice bude mít hlavu trochu zapařenou, ale konečně pořádně uvidí na sjezdovku a kouzelnou šumavskou přírodu. Položím vám tzv. řečnickou otázku: „Kterou součást oblečení po koupání a sprchování použijte jako první?“ Určitě vás napadnou různé varianty. Ta, kterou použil jeden z našich trpaslíků, pana učitele dost překvapila. Stojí před skříňkou jako Adam v ráji a první, po čem šáhne, je bytelná zimní čepice. Zajímavá metoda. Nutno dodat, že mu sedí na hlavě jako přibitá, po celou dobu jeho oblékání a kráčí v ní i po cestě z bazénu. Za mne má pochvalu. Zcela určitě si chrání svou zásadní součást těla a nutno dodat, že při včerejší soutěži ukázal, že mu to výborně pálí. Možná jeho metodu příště také použiji. Třeba se jedná o převtěleného rytíře, který čepici používá automaticky místo přilbice.
Další zásadní okamžik týdne, nákup v lipenském supermarketu COOP. Máme s nákupy našich dětí zkušenosti, ale stejně vždy překvapí. Základním pozitivem dnešního nákupu bylo, že se konečně podařilo rozměnit velké bankovky. Majitelé k tomu přistoupili odpovědně, využili pravidlo o přímé úměře, čím větší hotovost, tím větší nákup. Rychle se jim podařilo z velkých bankovek udělat malou hotovost. Konečně si budou moct nakoupit v hotelu. Otázkou je, zda toho vůbec využijí, protože jejich zásoby jsou velmi slušné. Další zkušenost, kterou získali zadarmo. Čím objemnější nákup, tím těžší cesta do kopce. Opět přímá úměra. Jeden z hochů, který supí do kopce a zdolává ho s velkým úsilím, si nese v jedné ruce čtyři muffiny, ve druhé lahev s pitím. Hnacím motorem je mu vidina pojídání těchto buchtiček na pokoji. Několikrát opakuje: „Já se tak těším, až si je dám.“ A zase kousek popojde. Těsně před hotelem skoro běží; kde se v něm najednou vzala ta energie, je záhadou. Je asi půl hodiny před večeří, všechny upozorňujeme, že budou buchtičky se šódó. Sladké jídlo. Náš hoch s muffiny však vůbec neváhá, než tam dojdu, jsou tři v jeho útrobách. Varování a upozorňování nepomohla, touha zvítězila nad rozumem. Ale výraz jeho blažené spokojenosti stojí za to. Nakonec, vždyť si po cestě na kopec vytrpěl své a sladkou odměnu si zasloužil. Dozvídám se, že jiný chlapec nakoupil nutelu, další zase housky, které dostáváme ke snídani. K čemu to, zjišťuji před večerkou. Na jednom z pokojů si chlapci natrhali housku a labužnicky ji namáčí do nutely. Radostně mi sdělují, že housek mají tolik, aby si takhle mohli debužírovat každý večer. V té chvíli mi to nedochází, ale později si uvědomuji, že tady budeme již jen jeden večer. Možná se po návratu budou scházet u někoho doma a tam společně likvidovat výtečnou pochutinu. Upozorňuji vás, pozor na nuteláky, mohou se k vám na několik dnů nastěhovat. Zásoby na to mají dostatečné. Story o nákupech zakončím milou poznámkou. Jeden z našich nejdrobnějších lyžařů si koupil banán. Je neustále usměvavý a milý, z koupeného banánu má velkou radost. Na botách sníh a v ruce kolt, teda banán. Vypadá jako kovboj z divokého západu. Jenom ten souboj, který svede z banánem, určitě vyhraje.
Po večeři hodinku studujeme. Při prohlídce pokojů před večerkou mi jeden z chlapců říká samé důležité informace z jejich ubikace. Zeptám-li se na cokoliv ostatních hochů, hned má připravenou odpověď. Několikrát se to opakuje. Nezastaví ho ani má důrazná dikce. Neustále sděluje pocity ostatních. Vypadá to, že nám tady roste brilantní tiskový mluvčí některého z našich vrcholných politiků. Snad si na nás za pár let vzpomene, až bude zastávat významnou funkci. Má však jednu drobnou chybu, co neví, to nepoví. Hned mi sděluje, kde mají ukryté poklady z nákupu. Schovali si je, aby jim je nikdo nevzal. Ale při první příležitosti to „tiskový mluvčí“ hned napráská.
Někteří už pár minut po večerce spí. Spánek dodává sílu a my ji na další lyžařský den budeme potřebovat hodně. Je krátce po půlnoci a ještě pořád přibývají přečtení. Zdravím vás noční ptáci, ale já již jdu skutečně spát. Dobrou noc.
Probouzíme se do nádherného dne. Venku sluníčko a zhruba -6 st.
Pokoj, který měl včera prasátko, má dnes vzorově a ukázkově uklizeno a právem si vysloužil sluníčko. Kluci smekám, určitě i na vojně by vám velící důstojník udělil pochvalu. Jak vypadá jejich uklizený pokoj můžete vidět ve fotogalerii. Ke snídani mimo obvyklých cereálií, houska, máslo a dva druhy džemu. V klidu se sluníčkem snídáme. I děti jsou zase o jeden stupeň klidnější.
Před devátou jsme připraveni k útoku na svahy. Dnes se několik nešťastníků vracelo do hotelu ve chvíli, kdy již byli připraveni na lyžování. Jeden zjistil, že nemá helmu, ač kuklu měl vzorně nasazenu, druhý zapomněl permanentku. Takže hoši do lyžárny, vyzout boty, vzít bačkory, vyběhnout do druhého patra, najít danou věc, seběhnout do přízemí, obout lyžařské boty a hurá můžete lyžovat. Já bych po tomto výletu měl splněno na celý den. Ale snad se hoši příště poučí.
Lyžování je parádní. Na svahu jsme mezi prvními, využíváme naši výbornou polohu a všechna družstva jezdí na manšestru. Než se ostatní lyžaři vydají na svahy, my už máme za sebou několik kol. Užíváme si to všichni, pokročilejší i začátečníci. My začínající lyžaři jsme již jednou zvládli odjezd od vleku bez pádu jediného lyžaře. Sláva, teď už to bude jen lepší. Ale stejně dále platí, že by obsluha areálu měla výjezd od vleku na Jezerní trochu upravit. Po jedenácté se vracíme na základnu. Plní zážitků a ošlehaní od sluníčka. To ale jen někteří, protože většina frekventantů je vzorně zabalena od paty až po hlavu, někde vykukuje kousek nosu. Kukla a brýle jsou výborný vynález, pouze sluníčko se přes ně nedostane.
Obědváme zeleninovou polévku, kolínka a vepřové na paprice. Následuje polední klid. Vysvětlit některým, co je to klid, je úkol pro Sisyfa. Člověk by řekl, že budou rádi a budou si užívat nabyté svobody, ale opak je pravdou. Někteří (spíše některé) pořád popobíhají a ruší. Kolikrát nepomáhá ani důrazná domluva. Ráno se u děvčat podařilo opravit vypadlé prkénko na záchodě. Údajně na něj spadla jedna slečna při sprchování. Nevím, jak to udělala, když sprchový kout je obehnán zástěnou. Raději se neptám na podrobnosti.
O půl druhé vyrážíme zase za sportem. V televizi za chvíli pojede Ledecká na mistrovství světa. Pro některé z našich svěřenců se mistrovství odehrává při každé jízdě. Venku pořád svítí slunce a chystáme se na první návštěvu u Yettiho.
Odpolední lyžování bylo opět báječné. Krásné počasí přivedlo na svahy dost lyžařů, ale fronty u vleků jsou pořád ještě snesitelné, v tom nejhorším případě čekáme zhruba pět minut. Všichni lyžujeme na kramolínské straně, „prudší“ svahy vyzkoušeli i mí začátečníci a vedli si skvěle. Kolem třetí hodiny se scházíme u Yettiho. Restauraci od minulého roku vylepšili, ale jak to někdy bývá, inovace nemusí být nutně pokrokem. Hlavním problémem vylepšení je podlaha v restauraci. Projektant tam nasázel krásnou velkoformátovou dlažbu, takže pro všechny příchozí v lyžácích je z toho nádherné kluziště. Pohyb po této ploše vyžaduje mnohem větší úsilí než lyžování samotné. První vstupují do šenku červení s Davidem. Paní, která už vytírá, je upozorňuje, aby se posadili tam, kde ještě není vytřeno. Má to jeden háček, postupně nás tam přijde více než čtyřicet. Takže asi po pěti minutách paní rezignuje na úklid. Vzápětí však sděluje, že zavírají o půl čtvrté. V pohodě to dáme. Tohoto upozornění se nám dostává průběžně každých pět minut. Dětem chtivým utrácet to nevadí. Bohužel nabídka je velmi omezená, takže nakonec vítězí hranolky a nějaké pití. Podobný nápad jako my měli i jiní lyžaři, takže k velké radosti personálu je před půl čtvrtou restaurace skoro plná… Disciplinovaně včas odcházíme. Nevím, zda se ještě zastavíme, genius loci oblíbeného bufetu je pryč, už ani vycpaného Yettiho tam nemají. A proč si otevřeli hospodu, když jim zákazníci překáží, nevím.
Ale lyžování si užíváme. V jednu chvíli se naše veverky vydali hledat oříšky. Aspoň to tak vypadalo, když se podařilo skoro všem najednou na jedné z ploten upadnout. Některá družstva vyzkoušela skikrosové dráhy, včetně novinky průjezd tunelem. To je ta pravá zábava. Pokud máte tyto atrakce rádi, přijeďte na Lipno. Tady se moc snaží, aby překážky neustále vylepšovali. Končíme s provozem vleků po čtvrté hodině.
Krátký odpočinek a následuje studium. Někteří s vervou bojují s úkoly, pár studentů k tomu přistupuje laxně, ale snad se polepší. K večeři jsou francouzské brambory. Po večeři hrajeme hry. Začínáme križom nekrižom, zhruba polovina nepochopila princip hry, takže si ji můžeme dát i příště. Elektrika pobavila a u kufru se projevil u některých horalů skvělý talent. Mnozí příjemně překvapili.
Večerka ve 21. Dnes už spí brzy po večerce více než dvě třetiny lyžařů. Posíláme pozdravy do údolí, zejména Lilian, která onemocněla a dnes, tj. ve středu ráno, kdy dopisuji tento příspěvek, se už léčí doma. Přejeme rychlé uzdravení.
Ve středu nás čeká dopolední lyžování a výlet na Lipno do aquaparku a za nákupy. Zase si užijeme den plný zážitků.
Po nezvykle klidné noci, budíček v 7:30, hygiena, úklid. Před osmou odcházíme na snídani. Většina snídá křupinky s mlékem nebo jogurtem. Pár skalních si dává housku s pomazánkou. Ti, co ochutnali, tvrdili, že je výborná. Jeden z hochů mi sdělil, že v ní vidí papriku a všechno s paprikou je vynikající. Já ji tam neviděl, ale dobrá byla.
Kolem půl deváté odcházíme lyžovat. Rozběhl se tradiční kolorit, jeden nechal na pokoji rukavice, další helmu atd. Zvítězil malý lyžař, který se na svah vydal bez bundy. Vůbec mu nechyběla, venku svítilo sluníčko. Nakonec se nechal zlomit a běžel si pro ni. Já venku rozdával permanentky a dresy. V lyžárně, přes včerejší důkladné poučení o obouvání a oblékání, nastala perná směna pro paní učitelky a pana učitele. Dobrá polovina se nedokázala obout, zapnout, nebo si do bot nacpala vše, co šlo. Pak to samozřejmě nešlo zapnout… Do budoucna uděláme důkladnější poučení a vy zajistíte větší samostatnost některých vašich robátek. Druhý drobný problém - máme tady slečny a chlapce s dlouhými vlasy, některým jejich úprava dělá problém a před hotelem máme takové rousnaté příšery, které sotva vidí pod brýlemi. Velíme upravit vlasy a napravit tento drobný technický problém, některým chlapcům evidentně chybí sponky.
Pokročilejší lyžaři odchází na Jezerní, aby se rozlyžovali a rozdělili do družstev. Já se začátečníky piluji první kroky na náměstíčku u hotelu. Během první jízdy se postupně rozdělí malí lyžaři do základních družstev. Trochu chaos nastane u turniketů při nástupu na vlek. Asi třetina našich dětí nemá se sedačkou zkušenost. Problém nastává u průjezdu turniketem. Je to tam trochu ledovaté a instruktorky pomáhají lyžníkům s průjezdem. Neuvědomí si, že při pomáhání přečte zařízení jejich permice. Když tam všechny nasoukají, nemohou dál, vyčerpali momentálně svůj kredit. Děti za bránou, ony před ní. Řešení je nasnadě, poprosí o pomoc kolem jedoucí, aby se s nimi protlačili na nástupiště. To se úplně nepodařilo, jedna z nich prosí pána o pomoc, ale ten se omlouvá, že to nepůjde, protože i on před sebou tlačí dítě a ve trojce to asi nepůjde. Naštěstí uplynula zakázaná doba a i ony mohou využít svou jízdenku. Děti zvládají sedačku skvěle a všichni se dostaly bez úhony na kopec.
I mí začátečníci se dopoledne vydávají na Jezerní sjezdovku. Pomalu sjíždíme svah a učíme se, případně zlepšujeme své dovednosti. K tomu nám nádherně svítí sluníčko. Jen s tou sedačkou je to složitější. Nástup zvládneme v pohodě, ale výstup nám zpočátku dělá problémy. Vlastně tolikrát jsem na kurzu už dlouho nespadl. Vždy se podaří některému z mých svěřenců mne porazit, válím se na odjezdu jako vyvrhlý vorvaň. Odpoledne mne ještě podpoří jedna maminka z Drahelčic, která mne vesele zdraví a říká: „Jé pane řediteli, vy se také válíte, ten, co leží za vámi, je můj manžel.“ Mám jí vysvětlovat, že jsem před chvílí vystupoval se svými třemi svěřenci? Její manžel jel sám. Navíc odjezdová rampa u sedačky není úplně ideální, je poměrně prudká a ledovatá. Určitě neodpovídá kvalitě lyžařů, kteří na Jezerní jezdí. Jsou tady Holanďani, kteří také padají jako švestky. Proto celé dopoledne sedačka spíš stojí, než jezdí, pořád zastavuje. Světlým okamžikem je naše poslední odpolední jízda; nespadli jsme, hurá. Pokročilejší nemají tyto starosti, jezdí na kramolínské straně a tam jsou skoro sami.
K obědu se scházíme kolem půl dvanácté. Gulášová polévka, vepřové na žampionech, rýže. Opět velká většina sní, co dostane. Polední klid a odpočinek. Před půl druhou odcházíme na lyže. Zase nás láká sluníčko, je ideální lyžařský den. Drobné peripetie s vybavením, ale několik výběhů do prvního nebo druhého patra to spravilo. Když už stojíme všichni před hotelem, zjišťuji, že jeden z mých začátečníků má každou hůlku jinak dlouhou. Ptám se jej, proč si nevzal stejné, dozvídám se, že tam byla jedna jeho, kterou má vzorně podepsanou a druhá kratší tam zbyla. Pochvala rodičům za výrazné označení, ale co teď? Některé družstva už odjela. Vedle nás stojí ti naši nejvyspělejší lyžaři, tam asi neuspěji. Měli by své věci poznat. Ale jak se ukazuje, výjimka potvrzuje pravidlo. Jeden z těchto lyžařů stojí, hůlky pevně obemknuty a vůbec mu nevadí, že jedna je o dobrých deset centimetrů kratší. Ani mu nic neříkám, jsem šťastný, že jsem pro Dana sehnal jeho hole. Když jsem u Dana, je to absolutní začátečník, na lyžích nikdy nestál a dnes už dvakrát sjel vyhlášenou Jezerní sjezdovku. Ještě šikovnější je Denisa, ta ji zvládla od rána pětkrát nebo šestkrát. Jsem rád, že to začátečníkům jde a baví je to. Vypadá to, že jsme pro lyžování zapálili další dva človíčky. Všichni lyžujeme až do konce provozů vleků. Jak říkali veverky při příchodu k hotelu: „Dnešní lyžování bylo mega“ a já s nimi musím vřele souhlasit.
Před učením procházím pokoje. Máme jeden, který dostal prasátko. Kluci jsou zklamaní: „My jsme měli uklizeno, akorát jsme neustlali.“ Vysvětluji jim, že to taky patří k úklidu. Zítra se určitě polepší. V jídelně probíhá studium a plnění úkolů.
K večeři je čočka s párkem. Asi i místní provozovna musí plnit spotřební koš a zrovna mají dluh v luštěninách. Toto jídlo zvláštní nadšení nevyvolalo, ale byla dobré.
Po večeři vyrážíme ven, trochu je utahat. Všichni absolvují běžecký závod s prskavkou. Děti se náramně baví. Potom drobná koulovačka. Jeden z chlapců konstatuje, že ten den je strašně dlouhý. Ujišťuji jej, že i ten dnešní má jenom 24 hodin. Nevěřícně na mne kouká. Asi se nejedná o žádného filozofa.
Dnešní večerka je klidnější než včera. Někteří jsou dokonce trochu utahaní. Jeden z holčičích pokojů údajně utrhl prkýnko na záchodě, budeme řešit až ráno. Taková drobná tintítka a prkýnko uletělo jako papír. Dobré ráno, či dobrou noc, pokud ještě ponocujete, jako já.
Po ránu nemilé probuzení. Moje žena mne upozorňuje, že venku sněží. Nepodléhám panice, na to jsem letos zvyklý. Můj syn se snachou se vydali lyžovat. Asi hodinu po odjezdu jsou zpátky. Na mou nejapnou otázku, jak si to lyžování užili, se dozvím, že u Rokycan stojí dálnice. To už začíná být zajímavé. U nás ve Zdicích je bezmála 15 cm nového sněhu.
Balím a odjíždím do Rudné, po dálnici se ploužíme sotva padesátkou a už v kopci za Berounem potkáváme první nepojízdné kamiony. Sice již tři dny meteorologové upozorňují, že bude hustě sněžit, ale údržba z dálnice zřejmě těmto zmateným informacím nevěří. Důkazem je například kolem desáté hodiny absolutně neprojetý sjezd a nájezd v Berouně U Zabitýho. Pokračujeme volným tempem, kritická situace je těsně u Rudné před Vypichem. Tam stojí další kamiony a nemohou dál. Pomáhat a chránit tam stojí s rozsvícenými majáky, ale zřejmě řidičům těch nebohých aut jenom sdělili, že sněží. Asi si toho borci za volantem nevšimli. Auto s majáky odjíždí, ale jak to u nás bývá zvykem, zblblí řidiči na jejich úrovni zastavují a vytváří se hned kolona. Naštěstí se po pár minutách rozjíždí. I tak přijíždím ke škole skoro s dvacetiminutovým zpožděním proti plánu. To bude den.
U školy ale běží vše jako na drátkách. Paní učitelky s panem učitelem se postarali o příchozí. Včas přijíždí i autobus, měli jsme velké štěstí, ale o tom za chvíli. Ulice V Aleji je protažená a tak můžeme v klidu nakládat. Děkujeme přítomným za pomoc s nakládáním i úklidem sněhu k nové budově. Jeden z tatínků má takovou radost ze sněhu nebo z toho, že se „zbaví“ své ratolesti, a tak se bez zábran koulují směrem ke školní budově. Na přítomné a naše okna neberou ohled. Přesně podle Žižkova hesla „na množství nehleďte…“
Vyjíždíme krátce po jedenácté. Jen ke sjezdu do Chrášťan nás limituje sníh. Odtud už jedeme v pohodě, dálnice je ošetřená a skoro bez sněhové pokrývky. Ne tak v protisměru, tam kamiony a auta stojí až ke sjezdu na Strakonice. Kamioňáci jsou tentokrát nedisciplinovaní a brání v provozu v obou pruzích. Auta uzavřela dálnici směrem na letiště i na D5. Díky tomu nemohou pluhy na dálnici a kolona narůstá. Pan řidič našeho autobusu říká, že tomu unikl o fous, dělilo jej asi pět minut a čekali jsme na něj hodiny. První neplánovaná zastávka nás čeká už před Benešovem. Holčičky musí na WC. Ještě, že jsem všem jasně řekl, aby si došli před cestou. Zastavujeme a na toaletu se hrne skoro polovina autobusu. Možná davová psychóza a čurání do rezervy… Pak již klidným tempem postupujeme k Budějovicím. Plánovaná zastávka u Molky. Opět kráčí na onu místnost skoro celý autobus. Nasedáme, odjíždíme. Míjíme Krumlov a přes Větřní směřujeme ke Frymburku. Další problém. Na poslední sedačce jeden chlapec usilovně pláče. Proboha, to už se mu stýská? Ne, důvod je prozaický, potřebuje nutně na malou, ale místo toho, aby přišel a řekl, brečí. Řešíme jeho akutní problém a před Blatnou zastavujeme v zatáčce. Potřeba vykonána, pokračujeme v jízdě již bez problémů. Nutno konstatovat, že tady na Šumavě jsou silnice pouze mokré, po čerstvém sněhu ani památky. S trochou strachu dojíždíme až k hotelu na Kramolín, až po výjezdu z Lipna narážíme na ujetý sníh, majitel hotelu nám čistí osobákem cestu a tak nás nikdo nezastavil a pan řidič to dokázal, jsme na místě.
Rychlé vyložení věcí a skoro bezproblémové rozdělení do pokojů. Sláva, každý má svou postel a věci jsou vyneseny. Hoši obsadili první patro, dívky druhé. Další rutina vybalování věcí, lyžařských bot, lyží. Já běžím dolů pro permanentky.
V 17 hodin začíná první část seznámení s provozem na lyžařském kurzu s názornou ukázkou oblékání a obouvání lyžařských bot. Jako modelka posloužila Bára, které děkujeme za trpělivost.
V 18 hodin večeře. Velmi dobré rizoto, většina dětí s chutí snědla. Měl jsem trochu obavu, protože při školení a seznamování jsem dostal otázku od slečen: „Co máme dělat, když nám jídlo nebude chutnat?“ Na otázku jsem raději neodpovídal, ale pochopil jsem. Běžný postup v jejich případně je ten, že maminka nebo tatínek objednají něco jiného. Raději jsem jim nebral iluze a myslel si: „Holky, s námi se tento postup nedá uplatnit.“ Snad nebudou moc trpět. Moje obava byla asi zbytečná, dotyčné tazatelky talíře pěkně vyčistily a ještě uvažovaly o přídavku. Holky, pochvala.
Po večeři krátký oddech na pokojích a potom dokončení školení. Nakonec jsme si zahráli jednu z našeho zásobníku společenských her. Někteří z našich frekventantů byli trochu zklamaní, protože potřebovali nutně utratit nějaké peníze. Číšníkovi však připadla nabízená pětistovka nebo tisícovka za jedno pitíčko v hodnotě 20 korun příliš vysoká. Musím říct, že to je šlendrián. Host chce utrácet a obsluha nemá nazpět. Snad se zítra polepší. Co by dělal, kdyby mu přinesli tu proslavenou milionovou bankovku? Nechci úplně kritizovat, ale trochu představivosti na straně rodičů by nemělo chybět. Nevím, co si hoši zítra počnou, až budou chtít za stejné bankovky nakoupit u Yettiho jejich proslavené koblížky za 15. Snad nedopadnou stejně jako dnes.
Večerka ve 21. Na některých pokojích klid, někde to žije ještě kolem jedenácté. Jsme celkem v pohodě, budíček jsme naplánovali na půl osmou, snídani na osmou. To by se všichni měli dosyta vyspat. Dobrou noc, zdravíme do zasněžené Rudné a okolí.
